Indie – Trek z Lamayuru do Lehu, 1. část

Den 1. – z Lamayurudo Wanli

Lamayuru leží 3 390 m n. m. a během prvního dne treku nás čeká přechod sedla Prinkiti-la ve výšce 3 760 m n. m. Po rychlé snídani začíná můj první výlet do skutečných hor. Dojemně se loučíme s rodinou pony mena, který nám představil nejen svoji ženu, ale i ročního synka, který nám mává malou ručkou. Kromě tří dospělých oslíků s námi vyráží i oslí mládě, které má neuvěřitelně nádherné a smutné oči. Je nám trochu líto, že s námi musí absolvovat náročnou trasu zhruba 100 km horským terénem, ale pony men se snaží vysvětlit, že je to pro něj ok. Když jde jeho matka, musí on taky.

Počasí i okolní krajina jsou nádherné. Až během cesty do kopce zjišťujeme, že počasí je nádherné až moc. Slunce máme vysoko nad hlavami, nikde není ani kousek stínu. Obloha je jako vymetená. Natírám na sebe první vrstvu opalovacího krému tvořící základ desetidenního nánosu humusu, který si s sebou přinesu zpátky do Léhu. Všichni strašně funíme a malou Kačku začíná bolet hlava. Mně se jde celkem slušně. Jen zásoby vody se rychle tenčí a jodové kapky, které s sebou máme na její čištění, musí pracovat alespoň dvě, tři hodiny, aby byla voda poživatelná. Alespoň tak to uvádí návod. Od pony mena se dozvídáme, že první potok potkáme až po přejití sedla. Takže zhruba za dvě hodiny. Musím s ní začít hodně šetřit, ale nejradši bych do sebe zvrhla celou láhev na ex. Mám pocit, že jinak se uvařím! Ivča tvrdí, že v horách vodu čistit nemusíme a bude ji pít rovnou z potoka. Je pravda že případných zdrojů znečištění není moc, ale určitá rizika jsou i tady. Během treku se chci vyvarovat střevním potížím stůj co stůj, a tak nechci nic riskovat. Jsem skálopevně rozhodnutá vodu čistit.

Sedlo je uzounký průsmyk snad jen dva tři metry široký. Ale překrásné výhledy mě po náročném výstupu opět vrací potřebné síly. Cestovatele, kteří jsou schopní si všechny věci nosit na zádech obdivuju čím dál víc. Ne že bych byla na pokraji svých sil, to přijde až později, ale do zpěvu mi rozhodně není. Prvotní neustálé klábosení se takřka vytrácí a jediný kdo stačí v pohodě okysličovat svaly a zároveň u toho povídat je Ivča. Cesta ze sedla dolů vede úzkým korytem stejně tak, jako bylo úzké sedlo samotné. Z očí se nám sice vytrácí nádherný výhled na horská panoramata, ale zato získáváme tolik potřebný stín, který úzký průsmyk poskytuje. Po asi hodině cesty dolů narážíme konečně na vodu. Vzhledem k tomu, že jsem svoji láhev vypila ještě než jsme vylezli do sedla, ruším svoje skálopevné rozhodnutí a pár chladivých loků hltám přímo z potoka. Myšlenka na zkaženou místní vodu mi najednou připadá jako zbytečně hysterická. O několik desítek minut později se ale hysterie vrací, teď už na základě pádných argumentů. Najednou všichni cítíme nasládlý zápach, který mě nenechává na pochybách. Někde tady hnije maso! Přímo v roklince, kde se každou chvíli objevuje a pak zase ztrácí potůček, leží mrtvý osel v pokročilém stadiu rozkladu. Fuj! Se zakrytými ústy a nosem obcházíme zvířecí mrtvolu. I když jsem vodu nabrala ještě nad oslem, kapu do lahve zdvojenou dávku jodu a na první lok čekám až do večera, kdy přicházíme do osady Wanla ve výšce 3160 m. Protože ještě nejsme tak daleko od civilizace, je tu dokonce kemp, kde jsou, něco jako záchody a dá se koupit pivo a kola. Potřebné tekutiny proto doplňuju, radši než vodou, polovychlazeným pivem. Nadmořská výška je více než přívětivá a večer, snad poprvé od příletu do Léhu, nebolí hlava ani jednoho člena výpravy.

Den 2. – z Wanli do Hindžu

I když vstáváme už v 6 hodin ráno, sbalené stany a naložené všechno vybavení na oslech máme až chvíli před devátou. Už je zase strašné vedro, a tak si dáváme předsevzetí, že zítra budeme rychlejší. Celý den nás sluníčko neúprosně smaží. Naštěstí jsem včera v kempu našla ještě jednu 1,5 litrovou prázdnou petku. A tak zatímco z jedné láhve piju, v druhé se mezitím čistí další várka. Snad se mi bude dařit vodu průběžně doplňovat z místních potoků. Cesta je dneska, možná i kvůli většímu horku, ještě náročnější a úmornější než včera. Pomalu si vykračujeme širokým údolím vzhůru k osadě Hindžu, kde bychom měli dneska spát. Pohled na hory všude okolo nás je famózní. Už méně famózní se mi ale zdá pohled na stále se vzdalujícího pony mena s oslíky, ze kterých se během jedné hodiny staly jen malé tečky na obzoru. V pravé poledne přicházíme na místo, kde příroda do naší cesty postavila obří skalní masiv a z našeho údolí vytvořila dvě jiná, rozbíhající se každé jiným směrem. A teď babo raď! Jenže baba nikde žádná a pony men je taky fuč. Rozhodnout se správně je zásadní. Nechci úplně tvrdit, že je to otázka života a smrti, ale zvolit špatný směr, by velkou nepříjemnost určitě znamenalo.

Když se vydáme do špatného údolí a nenarazíme na žádnou osadu, což je tu velmi pravděpodobné, čeká nás velmi krušná noc bez jídla, oblečení a veškerého vybavení. V příručním batohu mám jen pár oříšků, rozinky, vodu, opalovací krém, náhradní ponožky, větrovku a foťák. Přes den je tu sice vedro k padnutí, ale jakmile zajde sluníčko, oblékáme péřové bundy a čepice. Noc bez mého nadýchaného péřového spacáku by byla hodně zlá, ale umrznutí by snad hrozit nemělo. Nanejvýš podchlazení. Zatímco mi tohle všechno běží hlavou, zmocňuje se mě zvláštní skličující pocit, kdy stojíme uprostřed ničeho, nevíme kudy dál a nemáme se koho zeptat. Telefony máme od příletu do Ladakhu bez signálu, což je mimochodem velmi osvěžující pocit, když teda zrovna nepotřebujeme zavolat do agentury s dotazem na cestu. Vzhledem k vědomí, že jdeme s místňákem, jsme nikdo trasu dopředu nestudoval a ani se o ni nijak nezajímal. Chyba!

Davida ale naštěstí napadá, že mu Tibeťan dával papír, na kterém byla nakreslená přibližná mapa oblasti, kudy půjdeme. Vyhazuje z batohu všechno ven a mezi věcmi nachází, uf, mapu. Nepřipadá mi sice nikterak jasná, ale myslím, že bychom se měli vydat doprava. David a Ivča se naopak domnívají, že správný směr je vlevo. Obě Kačky vypadají s rudými výrazy, že se zrovna začínají vařit zaživa a myšlenku nevyjadřují žádnou. Vědoma si mých zásadních problémů s orientací a poučená mnoha předešlými nezdary na svém názoru nijak netrvám. Vyrážíme vlevo. Po třetí hodině odpoledne přicházíme do malé osady. Sláva! Od místních se dozvídáme, že je to Hindžu. Dvakrát sláva! Náš pony men ale nikde. Místní dědula nám ukazuje rukou někam dopředu, dál za osadu. A skutečně. V dálce vidíme několik malých teček, které by mohli při troše dobré vůle být naši osli. Už jsme sice skoro uvaření ve vlastní šťávě a nadmořská výška nám začíná dávat trochu zabrat, ale nezbývá než jít dál. Pohybujeme se už více než 3 700 m n. m. a funění je čím dál hlasitější. Jediná Ivča zvesela klevetí a říká, že zatím ji to přijde strašně lehký.

S pony menem se setkáváme v trochu zdevastovaném stavu a naštvaní, že nám utekl. Velmi špatnou angličtinou nám vysvětluje, že se stará pouze o osli a náklad, nikoliv o nás. Kdyby nám měl ještě ukazovat cestu, museli bychom mu za to zaplatit mnohem víc, protože pak už by nebyl jen nosič, ale průvodce. Nechává nám sežrat fakt, že jsme si nenajali celou partu, která obvykle trekaře doprovází a zajišťuje veškerý servis. Docela ho i chápu a nechci si tím kazit náladu. Místo našeho dnešního kempování je totiž přenádherné. Nikde ani živáčka, nad námi zasněžený vrchol hory (ke které se zítra nejspíš budeme škrábat) a pod námi bublající potůček. Jen ta hlava zase začíná trochu bolet…

Den 3. – z Hindžu do Chajakdo

V noci nás budí strašné hýkání našich oslů. Jsou to zvuky jako z hororu a dlouho mi trvá, než se mi podaří znovu usnout. Ráno vstáváme až kolem sedmé, protože budík nařízený na 6 hodinu jsem pravděpodobně zamáčkla. Čeká nás hodně smutné probuzení. Za malou kamennou zídkou ohraničující kemp leží bezvládná hlava malého oslíka. Zbytek těla něco roztrhalo a sežralo. Ty neuvěřitelně smutné oči tam leží a pomalu ztrácí lesk. Dost možná byly už od narození tak smutné, jakoby věděly, že je čeká brzký konec. Noční zoufalé hýkání oslů volalo do tmy hor, že dochází k oslí tragédii. Teď tu smutně postávají nad hlavou nedávno narozeného mláděte, které už nežije. Je mi strašně úzko. Kdybych unesla svůj batoh, nemusel by se vláčet horami se svou matkou a nemusel by takhle smutně dopadnout. Ale na kdyby se v životě nehraje. Ani v životě oslů. Připadá mi to strašně nespravedlivé, i když vím, že příroda spravedlivá je. Zatímco jedno zvíře je mrtvé, jiné je nažrané. Nejspíš ho prý sežrali mountain dogs. Možná jde spíš o vlky, nevím, a radost z jejich přítomnosti v horách nemám ani kvůli nám. I když vím, že pro skupinu lidí by nebezpeční být neměli. Pony men odhání dospělé osli pryč. Ti se jakoby ne a ne smířit se smrtí oslíka a stále se vracejí k jeho hlavě s krásnýma očima. Malá Kačka na ni chce navršit kameny a udělat mu tak improvizovaný hrob. Pony men ji ale zastavuje a naznačuje, že hlava musí zůstat tak, jak je. Všechno živé, co v horách zemře, se automaticky stává potravou pro ostatní. Jídla je tu tak málo, že pohřbívání považují za plýtvání. Pro Evropana něco nepředstavitelného. Ty smutné oči si budu pamatovat hodně dlouho.

Než stihneme všechno sbalit a vypravit se na cestu, dochází nás skupina tří Francouzů. Jeden z nich sotva stojí na nohou, ve tváři je popelavě bledý a po spáncích mu stékají kapičky potu. Nejspíš horská nemoc. Prý ho strašně bolí hlava a v noci dvakrát zvracel. I když jsme ještě ve zdánlivě malých nadmořských výškách, s horskou nemocí si není radno zahrávat. Radíme jim návrat zpět do Wanli, kde by měli pár dnů počkat a pak zkusit vyrazit znovu. Angličtinou se silným francouzským přízvukem nám vysvětlují, že tolik času nemají. Buď vyrazí na další cestu dneska a nebo se budou muset vrátit do Léhu autem. To jsou přesně okamžiky, kdy je rozhodování strašně těžké. Hlavami jim určitě běží řada otázek. Je to skutečně tak vážné? Může zemřít? Zrušíme trek na který se celý rok připravujeme? Nakonec se rozhodují pro návrat. Že to bylo rozhodnutí správné se potvrzuje během cesty do sedla Konze-la, které se ve výšce 4 950m n. m. zdvihá přímo před námi. Cesta je to pekelná! A člověk, který sotva stojí na nohou by ji určitě nezvládl. I my máme co dělat a dokonce i Ivča přestává klevetit a funí stejně jako my. Během dopoledne se mezi námi začínají vytvářet velké rozestupy. Každý máme svůj styl chůze. Někdo ujde pár kroků v kuse, pak se zastaví a odpočívá. Mně víc vyhovuje šnečí pomalá chůze, kdy kladu jednu nohu před druhou způsobem, že patu přední nohy pokládám těsně za palec druhé nohy. A tak pořád dokola. Jdu strašně pomalu, ale jdu plynule bez zastavení. Párkrát zvednu oči před sebe, ale když vidím nekonečně se klikatící cestičku vzhůru, dávám si předsevzetí se nahoru už nepodívat. Po úmorných pěti hodinách chůze a zdolání dvanácti set výškových metrů, jsem konečně nahoře! Tedy lépe řečeno jen v sedle. I když i to považuju za heroický výkon. Nahoře je zatím jen Ivča, která si pro dobytí mety 5000 m n. m. vyběhla ještě další kopeček. Je fakt neuvěřitelná. Alespoň, že taky funí.

O popis výhledu do kraje se snad nebudu ani pokoušet. Je to něco neuvěřitelného. Připadám si jako mrňavý mraveneček v nekonečném moři hor. Až tady si člověk uvědomí, jak jsme my lidi, proti kolosu celé planety, strašně nicotný. Po chvíli strávené v sedle mě začíná opět bolet hlava. Beru si brufen a začínáme pomalu sestupovat dolů. Cesta je náročná, ale nádherná. Překvapuje mě, že v téhle nadmořský výšce kvetou krásně zvonky a ještě nějaké další barevné kytky, které neznám. Další věc, kterou bych tu nečekala jsou holuby. Ale je to zřejmě tvor přizpůsobivý, a tak snese ledacos, i větší nadmořskou výšku. Cachtají se snad v každém potůčku, který potkáváme, což mi opět přesvědčuje, že čistit vodu, je víc než rozumné. Po asi třech hodinách cesty narážíme na našeho pony mena s osli, který nám znovu utekl (dneska ale nebylo, naštěstí, kam odbočit). Batohy jsou už složené na zemi a oslíci se pokojně pasou. Jakoby zapomněli, co se dneska ráno přihodilo. Těžko říct, jestli mají vzácný dar tragédie rychle zapomínat a nebo budou své zemřelé mládě ještě dlouho oplakávat, stejně jako my lidé. Jen to není z jejich výrazu poznat.

Místo pro kempování se nám tentokrát vůbec nelíbí. Nikde není kousek rovného místečka na postavení stanu. Všude jsou hluboké brázdy, jak tudy na jaře stéká voda z hor. Pony men už ale nechce znovu nandávat zavazadla na osli a celá naše výprava je stejně dost zdecimovaná na to, aby mohla pokračovat dál. Zůstáváme. Během stavění stanu mě strašně rozbolí hlava. Beru další dva brufeny a ležíc ve spacáku, tiše trpím. Když se vůbec nehýbu dá se to snést, ale jakmile se snažím dojít si třeba na záchod, mám mžitky před očima. Spíme ve výšce zhruba 4 300m n. m.

Den 4. – z Chajakdo do Lanaku

Noc je nakonec kupodivu klidná a jediné co mě trápí, je nateklá sliznice v nose, a tak spím s hubou dokořán. Několikrát mě tak budí strašné sucho v puse. Nikdy jsem neslyšela, že by nadmořská výška způsobila totální ucpání nosu i bez rýmy, ale vzhledem k tomu, že si na stejnou věc ráno stěžují všichni, je to asi normální. Jen David si stěžuje snad úplně na všechno. Prý skoro celou noc nespal, bolí ho hlava a chce se mu zvracet. Trochu mě to zneklidňuje. Sama jsem na to, že je teprve ráno, dost unavená. Po sbalení všech věcí klesáme korytem vyschlé řeky do vesničky Sumdah (3 900 m n. m.), kde si dáváme instantní polévku. Celou cestu jsme snili o pořádném jídle, ale jsme přece jen vysoko v horách, a tak nás tu žádná restaurace nečeká. Jen stinný dvorek vlídné místní rodiny, kde nám horkou vodou zalijí nudlovou polévku. Chjo, kdyby alespoň nebyla instantní.

David začíná vypadat podobně, jako včera mladý Francouz. Ale během polední pauzy začíná nabírat zdravější barvu a tvrdí, že je mu líp a cestu zvládne. Jsme zhruba v půlce treku a převýšení téměř 5 000 m n. m. by musel překonat, ať budeme pokračovat dál a nebo se vrátíme zpátky. Jediné, co mu v téhle chvíli můžeme nabídnout je, zůstat alespoň jeden den v Sumdah, než se znovu vydáme do větších výšek. To odmítá, a tak vyrážíme za dalším dobrodružstvím. Naše cesta vede opět nádherným údolím, které mi nechává zapomenout na únavu a mám pocit, jakoby mi zlehkly nohy a jde se mi senzačně. Až do chvíle, než za jednou ze zatáček vidím konec údolí. Vzhůru se tam klikatí cestička a mně je jasné, že to je náš cíl. S velkou Kačkou funíme do kopce a znovu nasazujeme šnečí chůzi. Už sice nejdeme plynule a děláme každou chvíli krátké pauzy. Výborně se u toho ale bavíme a vymýšlíme pravidla naší šnečí chůze:
šnek jde pomalu, ale vždycky dojde
šnek jde nejpomaleji, jak to jen jde
šnek je vždycky veselý
šnek nesmí vyschnout
šnek se kochá krajinou a fotí
šnek si nosí domeček a nikdy mu nedojdou zásoby
Zvesela dosáhneme vrcholu a po bolesti hlavy není dneska ani památky. Dobrá nálada zřejmě dělá divy i tady, v horách. Cestou dolů potkáváme našeho pony mena, který se vrací hledat batoh, který mu prý někde cestou spadl z osla a asi se skutálel někam do údolí. Chvíli nám trvá než se nám podaří z něj vypáčit, že jde o jeho batoh. Trochu se mi uleví. Většina srázů končí až několik stovek metrů dole v údolí a najít ho nebude snadné, dost možná, že nemožné. S Kačkou se ujímáme vedení oslů a zjišťujeme, že to není žádná sranda. Protáhnou nás kdejakým křovím a pořád něco žerou. Když zrovna nechtějí, tak se prostě nehnou. Popoháníme je trekovými holemi, ale zase nechceme moc, protože nám jich je trochu líto. I když teď vypadají, že se naším počínáním náramně baví. Zkrátka osli! Nakonec se nám přece jen podaří s naší směšnou karavanou dorazit až do kempu.

Ten je dneska rovný a prostorný. Hurá! Malý travnatý plácek zavřený v úzkém horském sedle s krásným výhledem do údolí, kterým jsme právě přišli. Během vaření večeře tím směrem navíc zapadá sluníčko, takže večer takřka idylický. Dokonce i Davida přestává bolet hlava. A aby toho štěstí nebylo málo, vrací se i pony men s batohem. Prý mu z něj ale vypadly všechny peníze. Ze soucitu mu dáváme 500 rupií. Řekl: „Thanks“, strčil je do kapsy a odešel si dělat svoji večeři. Zvláštní povaha. Dnes jsem si během cesty všimla, že dopil kolu a prázdnou lahev hodil dolů do údolí. Přitom na jednom z oslů máme přidělaný pytel z odpadky, kam všechno poctivě házíme. Místní lidi si vůbec neuvědomují, jakou nádheru tady mají a že je tak jednoduché ji zničit.

Následující díl: Indie – trek z Lamayuru do Lehu, 2. část