Den 5. – Z Lanaku do Chilingu

V noci jsem skoro nespala. Hlava mě sice nebolela a ani jsem neměla pod zády žádný hrb, jen jsem prostě nemohla spát. Audio povídky Karla Čapka mi dělaly příjemnou společnost skoro celou noc. Velká Kačka měla zimnici a několikrát odbíhala zvracet. Těžko říct, jestli jde o horskou nemoc, nebo o nějakou virózu. Ráno je jí každopádně líp a dokáže pozřít i snídani. U té nám mimochodem jako správným horským začátečníkům definitivně dochází plyn v obou kartuších. Špatně jsme si spočítali odběr, protože jsme si nikdo nedovedli představit (i když o tom samozřejmě víme), že se všechno bude vařit táááááák strašně dlouho. Instantní polévky a hlavní jídla nakoupené v Léhu tím pádem můžeme odepsat. Zbývají rozinky, oříšky a energetické tyčinky. Nic moc.

Dneska nás čeká přechod sedla Dungdung La ve výšce 4 710 m. Protože ale vycházíme z výšky zhruba 4 200 m, nemusel by to být takový problém. Cesta utíká fajnově a krása všude kolem se mi ne a ne okoukat. Ráda bych se zeptala pony mena, jestli hory vnímá podobně, ale vzhledem k jeho odtažitosti se nechci pouštět do žádných větších debat. Cestou vzhůru si všímáme daleko pod námi v údolí malé pohybující se tečky. Vypadá to na člověka. Od Francouzů na začátku treku jsme nepotkali nedomorodého živáčka, a tak se dohadujeme, jestli to bude místňák nebo turista. Dopoledne je od nás tečka hodně vzdálená, ale strašnou rychlostí se přibližuje. Tipuju to na místňáka. V sedle nás čeká velké překvapení, když nás tečka dojde. Nejde o místňáka. Je to Evropanka, žena! Co to musí být za náturu, když se vydá sama pustou horskou krajinou s obrovským batohem na zádech. Má můj neskonalý obdiv! A to už jsem si začala připadat skoro jako horalka.


Čeho nás dnes ušetřila cesta vzhůru, to nám neodpouští cesta dolů. Musíme sestoupit 1 000 výškových metrů a po chvíli mi to začíná připadat stejně těžké, jako je nastoupat nahoru. Před námi se velkou rychlostí opět vzdaluje malá tečka. Když už se dolů šoupeme čtvrtou hodinu a konec je v nedohlednu, už téměř necítím kolena a bedra. Chiling by měla být větší vesnice, ve které se kříží některé další treky. Poslední tři dny půjdeme do Lehu v protisměru Markha valley treku, který jsme chtěli jít původně. Alespoň trochu ho tedy ochutnáme. S vidinou větší vesnice se těším na normální jídlo. Dneska jsem celý den jedla jen energetické tyčinky a oříšky, a tak mám, ani ne tak hlad, jako strašnou chuť na něco slaného, nebo ještě líp, na maso.

Když přicházíme do kempu v Chilingu, zaskakuje mě množství ostatních turistů. Během uplynulých dnů jsme putovali horami téměř v osamocení a setkání se zhruba 20 dalšími trekaři na mě působí, jako bych se právě ocitla v rušném New Yorku. Kemp je sice o poznání větší než předešlé liduprázdné plácky, na kterých jsme spali, ale jinak je Chiling zrovna tak mrňavý, jako ostatní vesničky, které jsme v horách potkali. Restaurace, kde by měli něco jiného než instantní polévku a kolu, chybí i tady. V okolí se dá ale nasbírat nějaké dřevo, ze kterého dělám ohýnek a vařím houbovou indickou, zakoupenou v Léhu. Večer nám řvou okolo stanu mladí a neklidní, asi Holanďané, ale znavená pochodem docela rychle usínám.


Den 6. – z Chilingu do Shingo

Ráno vznikají drobné neshody kvůli dalšímu rozplánování treku. Nakonec se shodujeme, že rozhodnutí necháme až na dnešní odpoledne a spor se naštěstí nijak nevyostřuje. Než ale budeme pokračovat dál, musíme překročit řeku Zanskar. Jak správně tušíte, most tu zatím nikdo nepostavil. Přes burácející řeku je natažené ocelové lano, na něm zavěšený polorozpadlý dřevěný koš a na každém jeho konci připevněné lano. Na jednom břehu nasedáme po jednom do koše, vzápětí začíná chlapík na druhé straně tahat lano a přitahuje celý náklad k sobě. Po vyexpedovaní obsahu koše přichází na řadu chlapík na našem břehu, který taháním za lano vrací prázdný koš zase zpátky. A tak pořád dokola. V rozhoupaném koši nad zakaleným Zanskarem sleduju důmyslné propojení ocelového lana s košem. Bezpečnostními normami EU by zdejší zařízení zřejmě neprošlo. Ale co, hlavně, že to funguje. Pony men s oslíky se s námi rozloučil už v kempu a za řeknou na nás čeká další parta oslů a novým pony men.



V hrozném vedru vyrážíme do Skiu (3 430m n. m.), kde se rozhodneme, jestli budeme pokračovat dál a nebo zůstaneme na noc. Krajina se trochu mění a není už tak úchvatná, jako v předešlých dnech. Prostor okolo nás se víc otevírá a krása skalami sevřených údolí, je ta tam. Zato ve Skiu na nás čeká dlouho očekávané normální jídlo a pivo. Hurá, čert vem krásu hor. Sice na tradiční indické jídlo dál (čočka s rýží) a polostudené pivo čekáme hodinu, ale kdo by si rád nepočkal. Po obědě se rozhodujeme vystoupat ještě do vesničky Shingo (4 120 m n. m.), čímž si zkrátíme zítřejší výstup do sedla Gandala ve výšce 4 960 m. Už z předešlé zkušenosti víme, že vyšplhat se do téměř pěti tisíc metrů není žádná sranda, a tak jsem ráda, že zítřejší převýšení nebude takové. Cestou vzhůru mám pocit, že nás někdo teleportoval do Krkonoš. Ve Skiu jsme se totiž napojili na oblíbený Markha valley trek a potkáváme jednoho Čecha za druhým. Po sléze zjišťujeme, že jde o zájezd CK Rajbas roztahaný po celém kopci. Ne, že by mi bylo nepříjemné potkávat krajany, ale čeho je moc, toho je příliš. Raději poznávám místní obyvatele. V duchu blahořečím Tibeťanovi, který nás přesvědčil k treku z Lamayuru.


Kolem čtyř tisíc metrů nad mořem začínám zase funět, ale už to není tak hrozné, jako v předešlých dnech. Vesnička Shingo není opět nic víc, než pár kamenných domků. Do jednoho z nich se konečně máme možnost podívat. Vlídní horalé nás nechávají uvařit si vodu na polévku. Středověký způsob života v malé kamenné, kouřem očouzené místnosti mě fascinuje. Vypadá to děsně romanticky, ale žít bych tu nechtěla.


Den 7. – ze Singo do Jurutse

Ráno si opět vaříme u místňáků vodu, abychom si udělali tradiční campu. Je to pražená mouku z ječmene nebo pšenice, která je základem tibetské kuchyně. Indové ji často míchají s máslem, čajem nebo mlékem. My ji mícháme s horkou vodou čímž vznikne kaše postrádající jakoukoliv chuť, barvu či zápach. Když do téhle mdlé hmoty přidám rozinky nebo oříšky, vznikne ucházející snídaně. Navíc jsem vymyslela jeden senzační zlepšovák – rozpouštím v ní hroznový cukr (kterého jsem si vzala víc než dost) a hned je pochoutka ještě o něco chutnější a vydatnější.

Dnešní cesta do sedla Gandala jde jako po másle. Až jsem sama překvapená, jak dobře se mi šlape. Po více než týdnu ve vysokých horách jsem asi konečně dobře aklimatizovaná. Škoda, že až teď, kdy jsme skoro u konce. Skvěle se cítím i nahoře v sedle, a tak se i mně daří pokořit hranici pěti tisíc metrů, když vyšplhám ještě pár metrů na horu Ganda Ri měřící 5 023 m n. m.. Je tu strašná kosa, a tak žádné velké kochání ani dlouhé focení neprobíhá. V sedle potkáváme další dvě Češky, které si táhnou všechny věci sami. Mají můj neskonalý obdiv.


Na noc přicházíme do Jurutse (4 150 m n. m.), což je vlastně jeden jediný velký dům uprostřed ničeho. V domě je homestay, a protože se žene bouřka, s povděkem přijímáme malý pokojík s udusanou hlínou na zemi, ve kterém dnes přenocujeme. Co musím vyzdvihnout je místní domácí kuchyně, kterou si vychutnáváme sedíc na zemi v klasické ladacké jídelně. Okolo stěn jsou police, na kterých jsou vzorně vyskládané mosazné zdobené hrnce a uprostřed kamna. Paní domácí na nich vykouzlila několik fantastických jídel všech možných chutí, které mi po týdnu velmi chudé, převážně instantní stravy, připadají jako nejluxusnější raut na světě.


Den 8. – z Jurutse do Jingchanu

Ráno se po výtečné snídani vydáváme na poslední pouť našeho treku. Cesta vede už jenom z kopce a zpestřuje jí jen občasné přeskakování potoka. Při pohledu na čisťounký rozvodněný potok si uvědomuju, jak strašně jsem špinavá. Celý týden jsem se, kromě několika smočení důležitých partií v horském potoce, nemyla. Moje vlasy jsou slepené potem a prachem, což pod kšiltovkou každý den vytvořilo tuhou helmu. Ráno jsem ztuhlé pramínky vlasů vždycky shrábla prsty do culíku, nasadila čepici a jelo se na novo. Na rukách a nohách už mám tak velkou vrstvu opalovacího krému, potu a prachu, že by se do mě daly rýt hieroglyfy. Kůže na chodidlech v prvních dnech vytvořila bělavé vystouplé vrásky, které se teď sloupávají a vypadá to, jakoby mi nohy zplesnivěly. Dost možná, že to tak skutečně je. Jen na vysvětlenou bych ráda uvedla, že i když jsme většinou kempovali u potoků, voda v nich byla tak studená, že než se v něm celá vykoupat, to raději zůstanu špinavá. Odpoledne teploty navíc rychle klesaly a večer se blížily nule a než tu nastydnout, to raději zplesnivým. Na horkou sprchu se už ale neskonale těším.


S pocitem smutné nenávratnosti přicházíme do Jingchanu (3 370 m n. m.), kde už čeká auto připravené odvézt nás zpět do Léhu. Nebylo to lehké, ale rozhodně to stálo za to! Fyzicky jsem si neodpočinula vůbec, ale hlavu mám totálně vyčištěnou od všech povinností a stresů. Je mi jedno, co všechno musím nebo nesmím. Nezáleží na tom, kolik toho vlastním nebo po jakých věcech ještě toužím. Svět byl nejkrásnější, když jsem jen šla, dýchala, jedla a spala. Nic víc není potřeba.

 

Předchozí díl: Indie – trek z Lamayuru do Lehu, 1. část

0 komentáře

Napsat komentář

Chcete se přidat do diskuze?
Neváhejte přispět.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *