Je to už pár let, co jsem zapadlé vesnice ostrova Flores navštívila. Dodneška si ale pamatuji, jak jsem byla fascinovaná zdejším životem – celé dny, týdny, měsíce a vlastně celý život tu lidé žijí na jednom místě, s jednou rodinou, dělají jednu „práci“. Snad možná proto jsem si na ně vzpomněla právě teď, v době virové, kdy se můj život scvrknul podobně. Ne, že bych chtěla naše životy srovnávat. Ale během několikatýdenní izolace v lesích, jen s vlastní rodinou, na Flores často a ráda vzpomínám.
Touha vyplout
Touha prozkoumat Flores se během mojí návštěvy Indonésie zrodila jednoduše. Na turisty přeplněném Bali jsem vydržela sotva čtyři dny a zatoužila jsem po něčem opravdovějším. Vzala jsem to směrem na východ přes Lombok (vis. Na vrchol Gunung Rinjani) a pak zamířila ještě východněji, až na divoký Flores. Na ostrov se dá přiletět nebo připlout, a protože se létání snažím vyhýbat kdykoliv je to jen trochu možné (přiznávám, víc než o uhlíkovou stopu jde o mojí stále nepřekonanou paniku z létání), rozhodla jsem se pro lodní dopravu. Čtyřdenní plavba z ostrova Lombok na Flores ve mně ale zanechala tolik pocitů, že jsem zpátky pokorně a celkem v klidu letěla. Ale abych nepředbíhala.
Lodní dopravu zajišťovala kocábka s burácejícím motorem a rozvernou posádkou (zřejmě zhoubovanou – magic mushrooms jsou tady hodně populární). Na palubu, kde se žilo, jedlo i spalo, se nás poskládalo zhruba deset turistů ze všech koutů světa. Hned během první noci se strhla bouře, během které jsme se zabaleni do spacáků kutáleli z jedné strany paluby na druhou jako rozsypaná přepravka pomerančů. Nepříjemná byla i absence sladké vody, kterou bylo povolené jenom pít, nikoliv se v ní mýt. Během celých čtyř dnů jsme dostali možnost se opláchnout ve sladké vodě jen u vodopádu na ostrově Moyo, u kterého jsme chvíli kotvili. Vzhledem k tomu, že jsme zpátky na naší loď museli z ostrova doplavat, mi to přišlo jako nabídka značně neseriózní. Navíc mě během plavání požahaly medúzy, čímž se svědění celého těla ještě zněkolikanásobilo.
Tady ale výčet nepříjemností končí a následují už jen samá pozitiva. Čtyři dny jsem nedělala prakticky nic jiného, než s otevřenou pusou zírala na ubíhající krajinu kolem – ostrovy Sumbawu, Moyo, Sangeang, Komodo, Rincu… Na některé jsme měli možnost doplavat a pokochat se nejen jejich divokostí, ale pozorovat i pověstné komodské draky, nebo-li krvelačné varany. Samozřejmě za přítomnosti tzv. rangerů, kteří nás Komodem a Rincou provedli a před ještěry nás chránili dřevěnými trojzubci. Upřímně, byli jsme jim úplně fuk. Daleko víc mě možná bavilo pozorovat podmořský svět. Jde o jednu z nejvyhlášenějších potápěčských lokalit na světě. I s obyčejných šnorchlem se dají vidět pod vodou věci, že nemít brýle, vylezou mi oči z důlků.
Flores
Přesto jsem po čtyřdenním vlnění ráda vystoupila na pevnou zem. Prosolená jako slaneček jsem chytla poslední podvečerní busík do 130 kilometrů vzdáleného Rutengu a pohrdla teplou sprchou v civilizovaném přístavním městě Labuan Bajo. Já bláhová. Dobře mi tak, když jsem v jednu v noci hledala v Rutengu ubytování a marně tloukla na zavřené hostely.
Ujet 130 kilometrů trvalo sedm hodin – ne, nebyla jsem v Asii poprvé, ano, mohla jsem to tušit. Ale nějaká postel se nakonec vždycky najde a našla se i tentokrát. Jen ta horká sprcha chyběla.
Vesnický život
Dostat se do zapadlých vesniček, ve kterých lidé žijí s přírodou a z přírody, už neměl být žádný problém. Jenže, pokud se člověk chce někam dostat na Floresu po silnici, má vždycky problém. Do vesnice Waerebo, kde jsem chtěla přenocovat, jsem měla jet s průvodcem tři hodiny na motorce a následně jít další tři hodiny pěšky pralesem. To po čem jsme jeli, ale připomínalo silnici jen velmi vzdáleně, což nakonec uznal i sám průvodce a se slovy: „Sorry, but heavy rain two days ago,“ výlet do Waereba odpískal.
Zato mě pozval do svojí rodné vesnice, což mi přišlo nejdřív jako chabá záplata. Pak ale řekl, že ji pravděpodobně žádný Evropan nikdy nenavštívil (co by tam taky kdo hledal), což mě naopak přirozeně nadchlo. A sláva to byla opravdu veliká. Seběhla se celá vesnice, všechny děti, staříci i mladíci. Podávání rukou nebralo konce a za tiktaky by mi děti ruce utrhaly.
Poznala jsem celou průvodcovu rodinu, včetně nejstarší hlavy rodiny – scvrklé babičky, u které nikdo nevěděl, kolik je jí vlastně let. Rodinám tu vládnou ženy, čemuž odpovídá i majetkové uspořádání. Domy, i ty úplně obyčejné chatrče, se dědí z matky na dceru pořád dokola po celá pokolení. Hlavním zdrojem obživy je sběr a zpracování kakaa, kávy, vanilky, skořice a samozřejmě práce na rýžových polích. Nic jiného se tu prakticky dělat nedá, a tak se i tenhle business dědí z generace na generaci. Nakonec musím přiznat, že i když esteticky nevypadala vesnička s plechovými střechami zdaleka tak malebně jako Waerebo, zážitkem jí nejspíš předčila. Waerebo je totiž častým cílem batůžkářů a místní jejich návštěvy sotva takhle opěvují. Tady bylo neskrývané nadšení natolik vřelé a spontánní, že mě těšilo ještě večer v zatuchlé posteli.
Za kmenem Ngada
Další výzvu představovaly tradiční vesnice kmene Ngada v horské krajině okolo Bajawy. Rychle jsem ale pochopila, že nejznámější, nejdostupnější a tak i nejnavštěvovanější vesnice Bena, Luba a Guarasina jsou oživlým skanzenem pro hrstku turistů, která na Flores zavítá. Nabídce vyrazit do hodinu chůze vzdálené zapadlé vesnice, kam se vydává jen málokdo, jsem proto nemohla odolat. Procházku pralesem navíc obohatily výhledy na sopku Inerie, která tu na všechno dohlíží.
Když se přede mnou vynořil první dům se slaměnou střechou skoro jsem zatajila dech. I když nešlo o nijak objevnou výpravu, připadala jsem si jako samotný Livingstone:-). V malé vesničce bylo jen pár desítek domů a téměř žádní lidé. Muži pracovali na polích a ženy většinou uvnitř domů.
Některé seděly na verandách a tkaly tradiční látku ikat. Žvýkaly při tom betelové oříšky, které jim obarvily rty i zuby na červeno. Že kvůli tomu vypadají trochu jako krvelační upíři tady nikomu nevadí. Staré ženy posedávaly na zápraží a pozorovaly krajinu, stejně jako to dělaly celý svůj život. Zvláštní klid se vznášel nad vesnicí.
Přestože na Floresu převažuje křesťanství, horské kmeny uctívají původní animistické náboženství. Věří, že přírodu ovládají dobré a zlé síly a že všechno na zemi je živé, všechno má svou duši i moc. Své nebožtíky pohřbívají uprostřed vesnice, kde je nejposvátnější místo. Právě tady se odehrávají slavnosti a ceremonie, které ovlivňují chod jejich životů. Stojí tu vyřezávaný obětní sloup Peo, řada megalitů a rituální stavby Ngadha a Bhaga, které jsou symbolem plodnosti i ochrany předků. Slaví se tu kde co – dostavění domu, dobrá úroda, narození dětí, nebo třeba jen nová střecha. Nejde jen o bujaré veselí, ale především o poděkování a přinesení obětí mocné přírodě, která všechno ovládá.
Když tak na to všechno vzpomínám z pohodlí svojí karantény, přemýšlím, jak by tihle lidé řešili neznámou nákazu ve svojí vesnici. Nejspíš jako všechno ostatní. Přivázali by buvola ke kůlu, tančili okolo něj, zaříkávali zlé duchy a pak ho slavnostně naporcovali. Obětovat lze i slepici nebo prase. Na příští víkend možná objednám zabijačku :-)… !
Související články najdete v kategorii: Destinace, Indonésie
Napsat komentář
Chcete se přidat do diskuze?Neváhejte přispět.