Jordánsko – návštěva starověké Petry

Navštívit starověké nabatejské města je snem mnoha cestovatelů. Díky přímým a levným spojům Praha – Ammán (Jordánsko), které nabízí nízkonákladovka Ryanair, to pro batůžkáře z Čech není nic těžkého. Čtyři hodiny letu, další tři autem do Wadi Musa, kde je vstupní brána do Petry, a sny se můžou začít plnit.    

Jordánsko a něco málo z jeho historie

První zmínky o Petře si můžete přečíst už ve Starém zákoně, jinak jsem toho o jejím původu ale moc nevypátrala. Vznik města datuje každý zdroj do jiného období a jistotu jsem nabyla jedině v tom, že to bylo před naším letopočtem. Původně měla Petra sloužit jako dobře ukryté pohřebiště. Díky loupeživým Nabatejcům se z ní ale později stalo skladiště nakradeného zboží. Chytří Nabatejci časem zjistili, že není nutné žít na hraně zákona a karavany putující pouští přepadávat, nýbrž jim za peníze pomáhat. Průvodce nehostinnou krajinou se hodí vždycky. Nakonec začali dokonce sami obchodovat a své strategické místo uprostřed pouště a znalost terénu proměnili v „legální podnikání“. Z lupičů se stali obchodníci a Petra mohla směle vzkvétat.

Výnosný business Nabatejců zničil pokrok vědy. Obchodní lodě si díky lepším navigacím najednou dokázaly zkrátit cestu po moři a karavany tak už nemusely dopravovat zboží pouští. Nabatejci tím o svůj výnosný obchod přišli a Petru už nikdo nepotřeboval. Poslední pomyslnou kapkou bylo zemětřesení v 6 st. n. l., po kterém zůstala Petra polorozbořená a opuštěná. Skalní město začali využívat jen místní beduíni, kteří její existenci před světem úzkostlivě tajili. A dobře věděli proč. Jakmile ji v r. 1812 objevil švýcarský badatel Johann Ludwig Burckhardt, začaly se dít věci, které v moderních dějinách vyústily jejich odsunem ze skal do nedalekých betonových domků. Petra tak sice znovu získala světovou slávu jako turistická atrakce, ale jako symbol moci zhasla definitivně. V roce 2007 se stala jedním ze Sedmi novodobých divů světa a dílo bylo dokonáno. Turisté z celého světa si tu podávají dveře jako na běžícím pásu. A tak se stalo, že jsem se před jejími branami ocitla i já.

Vstupné

Každý správný batůžkář chce co nejvíc ušetřit a batůžkář z Čech teprve. Jestliže chcete navštívit Jordánsko a zbytečně neutrácet, musím začít tak trochu od lesa s pořízením už samotného víza. Vstup do Petry a do země spolu totiž souvisí. Kdo chce legálně přijet do Jordánska, musí mít platné vízum. Za 40 jordánských dinárů (JOD) je možné ho získat přímo na Ammánském letišti. Jednodenní vstupenka do Petry pak stojí 50 JOD. Daleko výhodnější variantou je pořídit si dopředu z pohodlí domova tzv. Jordanpass, který vízum zahrnuje. Jordanpass má hned několik variant – my jsme zvolily tu nejlacinější.  Opravňuje nás ke vstupu do země, k jednodenní návštěvě Petry a ke vstupu do dalších 40 atrakcí, které nabízí celé Jordánsko (využily jsme především v Madabě). To všechno za pouhých 70 JOD!

Další varianty Jordanpassu jsou:
75 JOD – dva dny v Petře + 40 atrakcí po celém Jordánsku
80 JOD – tři dny v Petře + 40 atrakcí po celém Jordánsku

Samostatné vstupné do Petry:
50 JOD – jeden den
75 JOD – dva dny

Děti mladší 12 let mají vstup zdarma

Samostatně zakoupené vízum:
40 JOD – vstup do země na 30 dní

Před branami Petry

Původní plán, stát u vstupní brány do Petry už v 6 hodin ráno a vyhnout se tak davům lidí, vzal za své během noční vichřice. Může se zdát, že to spolu nesouvisí, ale souvisí. Protože jsme se ubytovaly na střeše beduínského domu (vis. článek Malá Petra), nemohly jsme si nevšimnout, že v noci začala vichřice nesoucí vzduchem všechno neukotvené. Oka jsme nezamhouřily a celou noc vyklepávaly písek z očí, uší i nosů. O strachu, že se na nás zřítí kovová konstrukce, pod kterou jsme spaly, ani nemluvím. Nad ránem, když vichřice konečně utichla, a začaly zvonit naše budíky, jsme proto tvrdě spaly. Já dokonce tak tvrdě, že jsem neslyšela ani halekajícího muezzina. Zaspat na dovolené je to poslední, co chcete.

Když se po osmé hodině konečně dopotácíme ke vstupní bráně do Petry, sluníčko už je dávno v pozoru, stejně jako množství turistů, které sem navezly desítky autobusů. Co se dá dělat? Liduprázdný Sík a náměstí před legendární Pokladnicí nezažijeme. I tak mě atmosféra starověkého nabatajského města zcela pohlcuje. Než se dostaneme k prvním památkám, musíme projít tzv. Síkem. Jde o úzkou uličku sevřenou mezi skalami vysokými až 200 m, která je v některých místech tak těsná, že se při rozpažení můžeme dotknout obou jejích stěn. V těch jsou vyhloubené zavodňovací kanály, které přiváděly vodu do celého města. Červené skály odrážejí sluníčko a mě začíná setsakramentsky mrzet, že jsme tu nebyly dřív a o všechnu tu nádheru se musíme dělit nejen se všudypřítomnými turisty, ale uskakujeme i před koňskými povozy, které si najímají ti největší lenoši.

Pokladnice

Cesta od vstupní brány až k Pokladnici nám trvá necelou hodinku. Na prostranství před slavným monumentem překáží pěkným fotkám řada turistů, ale když se vyšplháme na terasu protější skály, odkud je nádherný výhled, přestáváme je vnímat. Dáváme si přeslazený čaj u beduína, který si na skalním výběžku vybudoval svoje riskantní podnikání. Čajovna, jejíž okraj lemuje hluboká propast, by mu v EU určitě neprošla. 1 JOD za skleničku čaje nechce provozovatel vyhlídky zaplatit předem, ale až při odchodu. Ochuzuje se tím o zisk dvou dinárů, protože na to prostě zapomínáme. Že jsme prchly bez placení, si uvědomujeme, až když stojíme dole pod skálou. Šplhat znovu nahoru kvůli dvěma dinárům nám z našeho pohledu přijde neekonomické, beduín by to zřejmě viděl jinak. Tímto se mu omlouvám, vážně to nebyl úmysl. Až příště přijedu, dluh zaplatím. To ti slibuju, Jordánsko!

High Place Sacrifice Trail

Po prašné silnici pokračujeme k širokému prostranství, kde jsou k vidění tzv. Královské hrobky, Ulice fasád, Divadlo a řada dalších skalních kuriozit, které před dávnými věky kdosi do skal vydlabal. Protože kromě hromady dalších turistů začíná být i strašné vedro, rozhodujeme se odbočit z hlavního proudu do úzké soutěsky, kterou mapa označuje jako High Place Sacrifice Trail a kde je chvílemi příjemný stín. I když o to víc se potíme při stoupání.

Trasa vede vysoko nad údolí k Obelisku, který sloužil jako obětiště, nám posloužil jako rozhledna a místo odpočinku. Mezi skalami sestupujeme druhou stranu dolů a zadem přicházíme k Velkému chrámu a Kolonádní ulici. Cestou je řada chrámů, hrobek a srázů, které mi opět připomínají, že být Jordánsko v EU hyzdí všechny naše fotky kovové zábradlí. Ještě, že tam není!

Ad-Deur Monastery Trail

Poslední výzvu představuje nastoupat další 2 km ke Klášteru po trase Ad-Deur Monastery Trail. Na schodech se motá nejen spousta lidí, ale i oslů (zvířat), kteří vozí ke Klášteru znavené turisty. Jeden beduín má vždycky na starosti hned několik zvířat, která nedokáže ukočírovat (prostě osli). A tak když za sebou uslyšíte křik: „Uhnětééééé, nedokážu to zvíře ovládat,“ doporučuji rychle skákat na stranu. V našem případě na nás křičela zoufalá Korejka, se kterou se oslík rozběhl tak zprudka, že příště půjde určitě raději pěšky. Když se konečně došouráme ke Klášteru vykazujeme už známky značného opotřebení. Přesto se ještě dokážeme radovat z neuvěřitelných výhledů na okolní hory i na Klášter samotný.

Jeho výška 47 metrů z něj dělá skutečně dech beroucí monument a dovedu si dost dobře představit, jak musel být vyvalený ten, kdo ho tady ukrytý do skal náhodně objevil. Pohledem na Klášter se můžete kochat z útulné zahrádky předražené restaurace, která je hned naproti. My se rozhodujeme najíst se až dole, v restauraci nedaleko Velkého chrámu, kde jsou ceny vzhledem k poloze lidovější.

Hladová cesta domů

K restauraci se dostáváme až v půl čtvrté a už je zavřeno. Cestu domů musím zvládnout o hladu. Léně to nevadí, její asketický způsob života jí dovoluje žít jen tak z podstaty. Ze mě dělá hlad naopak nevrlého parťáka. Co se jídla a pití týče, je dobré se zásobit předem, i když na všech trasách v Petře najdete občerstvovny, jen jsou logicky dražší. Vaše peněženky to v případě nouze ale určitě nezrujnuje. Jen prostě zbytečně zaplatíte zhruba o polovinu vyšší ceny, než ve městě. Cestou jsme si dávaly několikrát Colu, džus a kafe, všechno v rozmezí 4 – 9 JOD.

V nohách máme zhruba 11 km, což by se mohlo zdát, jako chabý výkon, ale kromě prvního kilometru Síkem, jsme všechno odšlapaly po skalách strmě nahoru a dolů. Během závěrečné cesty do kopce k vesnici Umm Sayhoun, kde je náš střešní brloh, zatoužím poprvé za celý den sedět na oslu.

Závěrem

Pokud jste nadšenci do historie a památek, jeden den vám na Petru stačit nebude. Většina cestovatelů, které jsme potkali, věnovali Petře dva dny. Během prvního si prošli hlavní trasu Kolonádní ulicí a vyšplhali ke Klášteru, druhý den si nechali na boční trasy k Obelisku (High Place Sacrifice Trail) a ke Královské hrobce (Al-Khubtha Trail). Ten jsme už nestihly, ale i tak mi zůstalo dojmů i puchýřů víc než dost.

Související články najdete v kategorii: Jordánsko