Španělsko – První dotek, Malaga

Po třech letech sedím konečně v letadle. Jak já se na tuhle chvíli těšila! Létání sice nenávidím, ale když slyším jak se roztáčí motory boeingu, je nad slunce jasnější, že uvidím další kus světa. Poprvé  v životě vyrážím do světa jako mamina, která nechala svého milovaného syna i muže doma a vzala si dovolenou z dovolené. Z mateřské dovolené…

Zní to možná divně, ale pocit to není vůbec špatný. Užívám si, že jediné, o co se v tuhle chvíli musím opravdu starat je pas, kreditka a foťák. A ty nikam neutečou, nezakuckají se rohlíkem a nezahlásí, že mají bobek (v kalhotách).  Všechen čas mám teď jen sama pro sebe. Neuvěřitelně báječné! Čas trávený v letadle už tak neuvěřitelně báječný  není. Navíc se Raynair zřejmě rozhodl nám tyhle chvíle maximálně prodloužit. Už hodinu sedíme s Lůcou, mojí kámoškou nejen na cesty, v letadle na Ruzyni a nic! Naneštěstí zaslechnu rozhovor netrpělivé rodiny s letuškou. V Malaze je bouře a přistání by nebylo bezpečné. Kdo ještě nečetl můj článek o nepovedeném přistání v Kuala Lumpuru při mé poslední cestě před třemi lety, doporučuju ho nejdřív přečíst (Zde: Nepovedené přistání). Pak totiž nejlépe pochopíte, do jakého rozpoložení mě tahle informace dostává. Meteoradar v mém telefonu navíc potvrzuje, že nejde jen o lacinou výmluvu Raynairu, ale o skutečnost. Aplikace ukazuje blesky ještě na dalších  pět hodin. Přesně v tuhle chvíli by mi vůbec nevadilo, kdybych měla v letadle na letišti dřepět třeba do zítra. Jenže přesně v tuhle chvíli začíná letadlo rollovat po runway. Vypněte prosím všechna elektronická zařízení.  Startujeme.  Vypínám blesky v telefonu. Z hlavy by je dokázal vypnout snad jedině litr pálenky.

Scénáře, které během následujících tří hodin produkuje můj mozek, si nechám radši pro sebe. Chyběla by jim dramatická tečka. Prodrncali jsme se totiž několika bouřkovými mraky a pak hladce přistáli na letišti ve španělské Malaze. No uznejte, barvité líčení předtuchy katastrofy by v takovém případě mohlo vyznít předposraně, ba co víc, snad i trapně.

Malaga

Přejdu radši rovnou na Malagu, která mě zcela neplánovaně nadchla. Ve spojení s Andalusií se vyzdvihují spíš města jako Granada, Sevilla nebo Córdoba, která nabízejí nesčetně historických klenotů. Malagu jsem proto brala jen jako příletovou destinaci, ve které strávíme jedno odpoledne a a pak hurá do hor. Díky Airbnb bydlíme celkem levně přímo v centru (Farola room, 500 Kč/os) a máme tak všechny turistické cíle, včetně autobusového i vlakového nádraží, na dosah. Přesto zvládneme nachodit několik zbytečných kilometrů, což se daří hlavně díky tomu, že mě i Lůcu obdařila příroda naprosto stejným orientačním smyslem. V tomto směru na nás matička úplně zapoměla! Nic, nula, nepopsaný list. Bloumáme tedy nazdař bůh ulicemi centra a snažíme se zorientovat. Kde přesně jsme nám pomáhá odhalit až aplikace Locus Map, kterou Lůce nainstaloval do telefonu její manžel. Zřejmě jí má fakt rád a nechce o svojí ženu přijít. Aplikaci začínáme vděčně říkat ten pán v telefonu. Díky němu se nám daří najít hlavní katedrálu, která je dominantou a srdcem starého města.

I když jde o fascinující stavbu, mě daleko víc dostává interiér menšího, vlastně nenápadného kostela, který jsme  dokonce málem minuly – Sacred Heard Church na Plaza de San Ignacio – při pohledu na jednoduché a zároveň ostré křivky vnitřní klenby mám pocit, že koukám do kaleidoskopu. Nevím proč, ale pro mě jednoznačně nejzajímavější interiér kostela, jaký jsem kdy viděla.

Cestou narážíme i na vstup do starého maurského hradu Alcazaba. Hned na první pohled je zřejmé, že jeho hradby jsou natolik rozsáhlé, že je sotva stihneme projít za necelou hodinu, která zbývá do zavíračky. Bleskově měníme plány. Poslední vlak do El Chorra, kam máme z Malagy namířeno, odjíždí zítra v 16:40, takže skoro celý zítřejší den můžeme věnovat Malaze.

Kromě historie nezapomínáme ani na zábavu a přestože už se začíná pomalu šeřit, navštěvujeme městskou pláž Playa la Malagueta a přístavní promenádou se vracíme zpátky do města, kde je naprostou nutností ochutnat vino tinto (červené víno). Těžké červené víno miluju, a protože mám konečně možnost ho pít přímo od zdroje, dávám si do každé nohy jednu sklenku. Škyt.

Hrad Alcazaba a Pevnost Gibralfaro

Brzy rano v 10 hodin si vychutnáváme první kafe a dobrůtku z listového těsta a čekuládičky, která je tak nadýchaná, že je mi skoro líto jí sníst. Ano, chtěly jsme vyrazit dřív, ale nějak rychle jsme chytly španělské tempo. Zdejší pohoda a ležérní nikam nespěchání mě pohltilo a hodlám v tomto stavu setrvat celý týden. Minimálně! Radši celý život.

Povznesené pohodou života filmových hvězd (alespoň takhle si život filmových hvězd představuju) korzujeme starými ulicemi a nádherně udržovanými parky s exotickými květy, které znám jenom z květinářství. Zrovna tak nádherná jsou všechna zákoutí starého maurského hradu Alcazaba, ve kterém trávíme víc než dvě hodiny a pořád se nemůžeme vynadívat. Všechny keříky jsou dokonale upravené, každý kvítek přesně ví, proč tu roste.

Kašny, fontány, lavičky, květináče, dokonale sladěná nádvoříčka a famózní výhled na celé město, včetně katedrály a kolosea (které mimochodem stojí za pohled opravdu jen shora). Jsme rády, že jsme se včera neukvapily a obětovaly Malaze dnešní den.

Když se vyšplháme ještě vvýš do kopce, jsme nadšené ještě víc. Pevnost Gibralfaro je sice daleko míň načančaná než Alcazaba, ale z ochozů pevnosti je neuvěřitelný výhled nejen na město, ale i do přístavu a na hory za Malagou. Četla jsem, že hrad i pevnost jsou jen menšími bratříčky Alhambry v Granadě. Tu jsme ani jedna neviděly, takže naše nadšení nebere konce. Kdo navštívil Alhambru, dost možná by naši radost nesdílel, ale pít červené víno, spát do devíti, pak debužírovat na kávě a sladkém pečivu, to musí bavit každého! Ne, zatím se mi fakt nestýská.

Nikam se nejede

V půl páté odpoledne stojíme na vlakovém nádraží a kupujeme lístek do 60 km vzdáleného El Chorra, kde máme dneska zaplacený nocleh. Přesněji řečeno, chceme si koupit lístek. Pán za okýnkem nám velmi rychlou španělštinou něco vysvětluje . Ani jedna španělsky neumíme. Na světelné tabuli s odjezdy vlaků si všímáme španělského nápisu, který červeně svítí u destinace El Chorro. Je za ním vykřičník. Sakra. Nemluvíte anglicky? Trochu. To my taky. Otec Fura za okýnkem začíná napovídat – flood (povodeň), railway (trať), broken (rozbitý), one week (jeden týden), not work (nefunguje). Sakra. Sakra!

Související články najdete v kategorii: Destinace, Španělsko