Čína, den 12. – přežiju Tibet?

Fotografie v tomto článku jsem získala od cestovatele, kterého jsem v Tibetu potkala a jehož jméno, bohužel, neznám, ale tímto mu velice děkuji.

Cestopis psaný na oprátce, kterou jsem si nevědomky sama omotala kolem krku, když jsem vyrazila do světa s cizím mužem uloveným na cestovatelské seznamce. Nikam netrefí a pořád čučí do GPSky, začala jsem mu říkat Mistr GPS. Je až s podivem, že jsme dokázali najít Tibet, kde nic není tak, jak jsem si vysnila.

Článek je ukázkou z knihy Čínou nahoru i dolů

Noc je děsivá. Třesu se jak osika, chce se mi zvracet a bolest hlavy graduje do neúnosných rozměrů. Beru brufen. Co tu proboha dělám? Proč nejsem na Mácháči nebo na Slapech jako každý normální člověk? Jestli tohle přežiju, už nevytáhnu paty z Evropy. Slibuju sama sobě a vzývám všechny Buddhy, ať mi pomůžou. Teče mi krev z nosu. Beru druhý brufen a nevěřím, že dožiju rána. Takhle špatně mi bylo naposledy v 17 letech, když jsem vypila půl láhve Becherovky. To jsem ale měla současně dost zakalenou i mysl, která teď bohužel celkem funguje a vytváří ty nejčernější scénáře.
Když se proto ráno probouzím živá a zdravá, dost mě to překvapuje. Dokonce ani hlava nebolí. Kvůli oteklým očím vypadám sice trochu jako vyděšený baset, ale vrací se mi dokonce i dobrá nálada. Musím se smát, do jaké míry jsem schopná sama sebe vyděsit a rozhodit. Kdybych stejně tak dokázala sama sebe naopak povzbudit a uklidnit. Jo, to by byla paráda. Trocha hysterie ke mně zkrátka patří. Na druhou stranu, kdo by trochu nezpanikařil. Výškovou nemoc jsem prožívala podobně jako kocovinu a u té vím, že časem odezní (i když s přibývajícími léty se tento časový úsek děsivě prodlužuje). Horská nemoc přišla poprvé a vůbec jsem netušila, co se bude dít dál. Obzvlášť když uvážím, že jediný možný lék, sestoupit níž, jsem ve Lhase aplikovat nemohla.

Radost z ranního probuzení mi trochu kazí fakt, že nás dneska čeká výlet do hor a nadmořskou výšku opět zvedneme o dalších 1000 metrů. Hlavou mi bleskne jedna z dobře míněných rad, kterou jsem k bezpečnému pohybu v horách dostala – nikdy nestoupej rychleji než 500 výškových metrů za den! Co teď ale s tím? Čínská cestovka nám program jasně nalajnovala a ztráty jsou dost možná povolené (obchodní podmínky jsem nestudovala). Nezbývá než stoupat a doufat. Po rychlé snídani už sedíme usazeni v malé dodávce, která s námi šplhá klikatou cestou za město. Je mlha a prší, takže krásu velehor budeme obdivovat někdy příště, nebo nikdy. Během stoupání do průsmyku Kamba-la (4794m) se vroucně modlím, aby se mlha zvedla a mohli jsme vidět slibovanou tyrkysovou hladinu jezera Yamdrok-Tso. Moje modlitby dokázaly utišit déšť, zato jezero zůstává schované za mlhou hustou tak, že by se dala krájet. Jedinou atrakcí, kterou si můžeme vyfotit, jsou jaci nastrojeni do pestrobarevných postrojů. Je mi jich trochu líto.
Jako zázrakem se mraky na chvilku protrhávají a mlha rozpouští. Jezero a okolní hory se nám ukazují v celé své kráse. Na kochání a fotografování máme jen slabou půl hodinku, protože se zase rychle zatahuje a začíná pršet. Díky alespoň za tuhle krátkou chvíli.

Při průjezdu sedlem ve výšce zhruba 5000 m n. m. nám řidič zastavuje, znovu se hrneme ven udělat pár fotografií mraků povalujících se mezi kopci. Venku je strašná kosa, odhaduji kolem 5 stupňů a fouká studený vítr. Navíc se znovu ozývá lehká bolest hlavy, což mě zneklidňuje. Jak by to asi vypadalo, kdybychom se sem dostali na vlastní pěst a šli do hor sami s batohy na zádech, jak bylo původně v plánu? Neodvažuju se ani pomyslet a přestávám definitivně litovat peněz vynaložených na průvodce a dodávku. Myslím, že touhle dobou už bych ztracená kdesi v horách stála nad mrtvolou Davida, kterého jsem před tím utloukla GPSkou. Zoufale bych čekala, až mě jeho těla zbaví supy. To je totiž pro Tibet v podstatě jediný způsob, jak se zbavit mrtvoly. Což musím uvést na pravou míru. Jde o místní pohřební rituál, který samozřejmě není o tom, že by Tibeťané nechali mrtvolu někde pohozenou a čekali, až ji sežerou supy. Naopak, celý rituál má svá pravidla. Přenechání mrtvoly živým tvorům představuje nekončený koloběh života. Navíc nebožtíci vykonávají dobro i po smrti, což se o někom nedá říct ani zaživa. Některé zdroje uvádějí, že zemřelí jsou během pohřebního obřadu rozsekáni na kousky. Jiné tvrdí, že jsou těla ponechána vcelku a supy je svými ostrými zobáky naporcují sami. Kosti zemřelých se pak rozdrtí na jemný prášek tak, aby po mrtvém nic nezůstalo. Z našeho pohledu to může vypadat morbidně, ale rituál má i svůj praktický důvod. Do zmrzlé kamenité půdy by se kopaly hroby jen velmi těžko a spálení těla zase vyžaduje velké množství dřeva, kterého je tu nedostatek. Takzvaný nebeský pohřeb je vlastně tím nejpraktičtějším řešením.

Odpoledne navštěvujeme klášter Gyantse, který leží ve výšce 3 980m n. m.. Díky menší nadmořské výšce mě přestává bolet hlava. Sláva. Gyantse je větší vesnice nebo menší městečko, jak kdo chce. Čínský vliv je tady hodně málo patrný a je mi tu o moc líp než ve Lhase. Zaprášenými ulicemi korzují Tibeťané v tradičních oděvech a z červených kulatých tváří jim vyzařuje vlídnost a laskavost. Konečně vnímám atmosféru, po které jsem toužila. Být tady bez cestovky, usadím se v Gyantse alespoň na dva dny a hltám zdejší život. Čínská diktatura mě ale žene dál.

Na noc míříme do Shigatse (3840m), které je po Lhase druhým největším tibetským městem. Dozvídám se, že odedávna soupeřilo se Lhasou o to, kdo Tibet ovládne. Místní klášter Tashilhunpo býval sídlem panchenlámy. Z šišlavé angličtiny naší průvodkyně se dozvídám, že panchenláma je pro Tibeťany druhým nejvýše postaveným duchovním učitelem, hned po Dalajlámovi. Dalšímu sáhodlouhému výkladu o Gelupě, což je poslední ze čtyř škol tibetského buddhismu, bohužel, nerozumím. Jediné, co jsem pochopila je, že nosili žluté vysoké čepice, proto se jim často říká Škola žlutých čepic. Mistr GPS se na výklad tváří jako vždycky – nijak. Průvodkyně vypráví stále nové a nové informace o panchenlamovi a žlutých čepicích s takovým zaujetím, že mě baví jí poslouchat, i když jí skoro nerozumím. Nasávám atmosféru. Zmocňuje se mě neznámý pocit něčeho vznešeného a posvátného. Procházím klášterem a mrzí mě, že neznám všechny buddhistické zvyky a tradice. Mlčky sleduju modlícího se mnicha, který klečí ve Velkém sále. Mám strašnou chuť si k němu přikleknout a mumlat melodické mantry s ním. Jenže kromě „Óm mani padmé húm“ žádnou neznám a bojím se, že budu trapná nebo ještě hůř, že ho urazím nějakou netaktností. Tiše ho dál pozoruju. I klášter Tashilhunpo byl během kulturní revoluce hodně poničený, ale zdaleka ji neodnesl tak, jako ostatní kláštery v celém Tibetu. Mnichů tady pobývaly tisíce, dnes už jen pár stovek.
„Mám už strašný hlad.“
„Pšššššššššt,“ okřikuji Mistra GPS, který má vrozenou dispozici přerušovat zas a znovu chvíle mého rozjímání.

Před vchodem kláštera čeká průvodkyně, která vysvětluje, že řidič s autem a našimi věcmi někam odjel, těžko říct kam a kdy se vrátí. Nezbývá než jít pěšky. Taxíky tady naštěstí nefungují, a tak máme jeden spor vyřešený dřív, než začal. V příjemné hospůdce potkáváme dva turisty ze Švýcarska. Zvou nás ke stolu, což s radostí přijímáme. Během jednoho měsíce cesty navštíví Mongolsko, Tibet, Nepál, Thajsko a cestu zakončí v Singapuru. Tohle cestování v poklusu by mě nebavilo. Radši někde ztvrdnu několik dnů a nasávám atmosféru. Jsem spíš sběrač dojmů než míst na mapě. Kolem deváté večer se ve dveřích z ničeho nic objevuje náš řidič, a tak můžeme dlouhý den konečně zakončit v postelích. Kde řidič byl a proč se všemi našimi věcmi odjel, nemá cenu zjišťovat.

Předchozí díl: Čína, den 11. – Zkáza tibetských klášterů

Nálsedující díl: Čína, den 13. – Kdo nerozumí, ať nespí!

Tento článek je ukázkou z knihy ČÍNOU NAHORU I DOLŮ, kterou můžete zakoupit na odkazu: Nakladatelství Pointa