Čína, den 14. – kouzelná Potála

Cestopis psaný na oprátce, kterou jsem si nevědomky sama omotala kolem krku, když jsem vyrazila do světa s cizím mužem uloveným na cestovatelské seznamce. Nikam netrefí a pořád čučí do GPSky, začala jsem mu říkat Mistr GPS. Je až s podivem, že jsme dokázali proniknout do Tibetu, kde nic není tak, jak jsem si vysnila.

Článek je ukázkou z knihy Čínou nahoru i dolů

Ráno po dlouhé době nikam nepospícháme, a tak se snažím dospat část noci, kdy jsem místo spánku poslouchala odněkud strašně kňučícího psíka, který utichl až nad ránem. Jestli ho konečně někdo vyvenčil, dal mu nažrat, nebo naopak snědl jeho, nevím a vědět radši nechci.
Dopoledne jdeme obhlídnout Potálu a snažíme se udělat nějakou fotku bez vodotrysku, silnice nebo šlapacích labutí. Jde to těžko, ale ještě dokážeme najít jeden úhel, ze kterého není palác zohyzděný výdobytky moderní doby. Husí kůži mi nahání pohled na starou Tibeťanku, která stojí na vybetonovaném náměstí a upřeně hledí na bývalé sídlo Dalajlámy, od kterého jí dělí čtyřproudá silnice. Ruce má sepjaté nad hlavou a pomalu a ztěžka si léhá na zem. Vleže pak natáhne ruce co nejdál před sebe, aby pak znovu vstala a nohy posunula na místo, kam před tím dosáhla rukama. Znovu zvedá ruce k nebi a znovu ulehá ve snaze dosáhnout co nejdál, aby se tímhle způsobem přiblížila až k Potále. Jde o tradiční tibetskou pouť.
V momentě, kdy vidím stařenu ležet nataženou přes jeden jízdní pruh silnice pod palácem, je mi úzko. Nablýskané džípy ji objíždějí, jako zaběhlého psa a nikdo se nad bizarností celé situace nepozastavuje. Jak obrovské musí být její odhodlání dožít podle tradic svých předků. Nezlomný duch tibetského národa dožívá v nejstarší generaci, dokud ho nepřejedou kola aut jejich samozvaných zachránců. Srdce drásající pohled na stařenku ve mně vzbuzuje vztek kombinovaný s dojetím. Nejradši bych ji zvedla ze země a objala. Chci si tenhle obraz vtisknout do paměti, abych si ho dokázala vybavit kdykoliv budu mít pocit, že bojuju s větrnými mlýny a že je čas se vzdát. Některé věci jsou tak důležité, že se nevzdávají nikdy.

My si před vstupem do Potály nemusíme lehat pod kola aut, stačí ukázat znovu pasy. Batohy musíme odložit na jezdící pás, který je proveze skenerem stejně jako na letišti. Aby byla jistota, že opravdu nejsme teroristi, procházíme ještě bezpečnostním rámem a přicházíme o lahve s vodou, které nám ouřadové vyndávají z batohů a vyhazují do koše. Přísná opatření mi přijdou přehnaná, ale chceme-li se dostat dovnitř, musíme se podřídit. Pokolikáté už. Navíc se od průvodkyně dozvídáme, že se můžeme v Potále zdržet maximálně jednu hodinu. Každou minutu navíc draze zaplatíme. Nechci si nechat zkazit dlouho očekávaný zážitek úvodními peripetiemi a začínám se kochat nádherou a hlavně atmosférou mohutné stavby.
Průvodkyně vysvětluje, že Potála má 13 pater a doslova tisíce místností, kterými den co den proudí zástupy poutníků mumlajících modlitby i zástupy turistů mumlajících kde co. Všude jsou cítit vonné tyčinky a nakyslá chuť jačího másla, které se používá jako obětina. Už v 7. století byl na zdejším pahorku vybudovaný tzv. Rudý palác, který byl časem zničený válkami a přírodními katastrofami. Se stavbou současného paláce začal v roce 1645 pátý Dalajláma a jeho dokončení trvalo dalších padesát let. Potála se dělí na dvě poloviny – Bílý, který sloužil jako residence Dalajlámy a Rudý, pro náboženské obřady.
Procházím úzkými chodbami, které se rozvětvují a znovu spojují. Místnosti zdobí Buddhové ve všech možných polohách a podobenstvích. Atmosféra je neuvěřitelná. Chtěla bych si tu někde v klidu na chvilku sednout a jen tak být. Průvodkyně mě ale neustále pobízí k postupu do dalších a dalších místností, jinak prohlídku nestihneme. Jaká škoda. Nemůžu se zbavit pocitu, že zůstat chvilku v klidu sedět v některém z potemnělých pokojů prostoupených obláčky dýmu z vonných tyčinek, může způsobit nirvánu. Ale i když se můj osobní čas na chvilku jakoby zastavil, hodinky průvodkyně tikají dál. I tak se snažím zapamatovat si povznesený pocit, který mnou prolézá od hlavy až k patě. Myslím i na Dalajlámu, který odsud musel utéct do exilu. V indické Dharamsale určitě našel podobně nadpozemské útočiště, ale Potála je zkrátka Potála!

Celé odpoledne v sobě nechávám doznívat dojem, který ve mně Potála zanechala a přemýšlím o Tibetu, který musím zítra opustit. Mísí se ve mně řada pocitů, které do sebe vůbec nezapadají. Na jedné straně rozčarování a zklamání z jeho současné podoby, na straně druhé nadšení z alespoň částečné ochutnávky původní atmosféry. Večer si čtu v knize Návrat do Tibetu od Heinricha Harrera, který je současně i autorem známého románu Sedm let v Tibetu. Heinrich se do Tibetu vrátil po více než třiceti letech v roce 1982 a pod jeho popis zdejší situace bych se podepsala i dalších třicet let poté. V knize píše: „Čínská strana dnes kalkuluje s kouzlem Tibetu a snaží se na ně nalákat zahraniční turisty. Lidé v zahraničí, kteří sní o tajemné Šangri-la, jsou ochotni zaplatit za uskutečnění svého snu mnoho peněz. Tím větší je však jejich zklamání, protože staré kouzlo Tibetu nenávratně zmizelo, většina památek byla pobořena. Návštěvníci se setkávají na každém kroku se stopami násilí, nesmyslného pustošení, k nimž by nebylo muselo nikdy dojít, kdyby byl Tibetu dopřán čas k odstranění teokratického feudálního systému vlastními silami.“
Věty Heinricha Harrera mi zní v uších a jedno vím jistě. Tibet není místo, kam bych se chtěla kdy vrátit, ale jsem vděčná, že jsem ho mohla vidět a zažít. Kdo ví, jestli pro příští generace zbudou ještě nějaké střípky původních tibetských tradic nebo se o nich dočtou už jen v knihách podobných té Heinrichově.

Předchozí díl: Čína, den. 13 – Kdo nerozumí, ať nespí!

Následující díl: Čína, den. 15. – opouštím nesvobodný Tibet

Tento článek je ukázkou z knihy ČÍNOU NAHORU I DOLŮ, kterou můžete zakoupit na odkazu: Nakladatelství Pointa