Čína, den 4. – Nástrahy Datongu

Cestopis psaný na oprátce, kterou jsem si nevědomky sama omotala kolem krku, když jsem vyrazila do světa s cizím mužem uloveným na cestovatelské seznamce. Dnes opouštíme Peking, našim cílem je Datong. 

Článek je ukázkou z knihy Čínou nahoru i dolů

V tuhle chvíli ještě naštěstí netuším, že Datong je ještě ošklivější a špinavější město než Peking. Proto mě víc zneklidňuje celá řada daleko méně podstatných věcí, jako je třeba cena jízdenky na autobus. Lonely Planet uvádí 60 juanů, my platíme jednou tolik. V porovnání s tím, co nás během celého dne čeká, je to prkotina, jejíž malichernost si uvědomím až večer. Teď mě ale, ještě po právu, rozčiluje.

Cesta trvá 6 hodin, což je v čínském měřítku, co by kamenem dohodil. Hned po příjezdu do Datongu začínají zmatky. Přestože jsou už dvě hodiny odpoledne, David navrhne, že návštěvu jeskyní Yungang (důvod naší cesty do Datongu) podnikneme ještě dneska. Sice se mi nechce nikam kvaltovat, ale vzhledem k tomu, že Datong mě na první pohled ničím neokouzluje (spíš naopak) únik z rušných ulic vítám.
Jeskyně jsou vytesané do skal asi 16 kilometrů za městem a je v nich umístěno více než 50 000 buddhistických soch. Představa mystického místa mě zláká natolik, že se nechávám zblbnout a kupuju lístky na autobus. Ani se nestíháme ubytovat, krosny necháváme v místní úschovně zavazadel na nádraží. Cesta má trvat 25 minut, což se posouvá do říše snů hned během první půlhodiny, během které jsme neopustili ještě ani město. Dohání nás jeden z Asijských dopravních zlozvyků. Řidiči autobusů upřednostňují výdělek před dodržováním jízdních řádů (dáli se o jízdních řádech vůbec mluvit) a z města nevyjedou, dokud není autobus plný. A když říkám plný, myslím tím skutečně plný. Že jsou obsazena všechna sedadla, ještě nic neznamená. Je to podobné, jako byste lili vodu do džbánu. Jen se cestující do autobusů nelijí shora, ale pěchují se dveřmi. Prostor uvnitř je ale zaplněný ve výsledku naprosto stejně – bezezbytku! A protože náš autobus stále ještě plný není, jezdíme po městě křížem krážem a naháněč na stupátku u dveří šťouchá do vozu další a další cestující. Když už v autobuse zbývá jen pár krychlových milimetrů volného prostoru, zastavujeme ve slepé uličce a čekáme. Na co? Netuším a zeptat se neumím. Snad na nějakého liliputa, který by se dal nacpat pod sedačky. Je půl čtvrté a vzhledem k tomu, že jeskyně jsou otevřené jen do půl šesté, potvrzuje se moje původní obava, že je nestihneme. Vzdáváme to. Po hodinové projížďce městem v přecpaném autobuse vystupujeme. Řidič je nejspíš rád, že získal nová místa pro další platící. Už méně se radují cestující, kteří se tak domů dostanou o další půl hodinu později. Tolik náš první zážitek z Datongu.

Odpoledne si chceme zkrátit alespoň návštěvou kláštera Huayan, který je v centru města. Nálada je na bodu mrazu, a tak usuzuju, že není moudré vyčítat Davidovi pitomý nápad jet do jeskyní už dneska. Raději mlčím. Ostatně tahle tichá nekomunikace je jediná metoda, při které se dokážeme shodnout. Lístek na busík nebyl naštěstí drahý, beru to jako generálku na zítřek. Na co ale přistoupit nehodlám, je jízda taxíkem, kterou David belskurychle navrhuje. Jenže já chci jít tentokrát fakt pěšky. Koneckonců jsem tady, abych Čínu poznala se vším všudy a ne abych jezdila taxíkem od památky k památce.
„Na co máš potom tu tvojí GPSku, když chceš pořád jezdit taxíkama?“ uchyluju se k podlému podlézání, kterým si pod sebou zároveň podřezávám větev. Zmínka o GPS ale zabírá, David ji vytahuje z batohu a je najednou odhodlaný podle ní dojít třeba na konec světa. Vyráží směr chrám Huayan. Přesněji řečeno, myslí si, že jde směrem k chrámu Huayan. Nechci být monotónní, ale opět ho nenacházíme. Nevím, jak se GPS používá a tím pádem ani netuším, jak se podle ní dá takhle bloudit (třicátý čtvrtý den naší společné cesty mi tohle sladké tajemství odhalí). Teď jsme ale znovu ztraceni. Důsledkem těchto událostí zapomínám Davidovo jméno a nahrazuji ho jednou pro vždy přezdívkou Mistr GPS. Poprvé mě dokonce napadá, že snad bloudí schválně, aby mohl v klidu jezdit taxíky.
Znovu máváme rukou na znamení, že potřebujeme odvoz. Taxikář nám celou cestu zaníceně cosi vysvětluje a je víc otočený k nám dozadu, než po směru jízdy. A to i přesto, že dáváme jasně najevo, že mu nerozumíme ani písmenko. Snaha připoutat se bezpečnostními pásy přináší do vozu hned dva nové prvky. Udivený výraz řidiče a kolomazí zašpiněné tričko. Bezpečnost nikoliv, protože ani za pomoci kolomazi se místním opravářům (zřejmě už před mnoha lety) pásy rozchodit nepodařilo. Roztrpčení pokračuje v momentě, kdy dorážíme před chrám a zjišťujeme, že je v rekonstrukci a zavřený. Tolik náš druhý zážitek z Datongu.

Zpocení a zaprášení se pěšky vlečeme na autobusové nádraží pro batohy. David si něco mrmlá pod fousy. Zřejmě si je vědom, že mě zbytečná cesta autobusem ve slisované poloze a následná ještě zbytečnější cesta taxíkem s pološíleným řidičem lehce podráždila a netroufá si proti pěší chůzi protestovat. Má taky jediné štěstí.
Na autobusáku na nás čeká zavřená úschovna zavazadel. Už nejen lehce, ale značně zoufalá sedám na schůdek před úschovnu a roním moji první čínskou slzu. Velká cestovatelka, pcha! V duchu si nadávám, že se nechám rozhodit kdejakou blbostí a sbírám sílu najít řešení. V příručním batůžku mám jen trochu peněz, pas, kapesníky a krém na opalování. Všechno ostatní je zamčené za železnými mřížemi a klíče má bůhvíkdo, bůhvíkde. Tolik náš třetí zážitek z Datongu.

„Po—tře—bu—je–me–to–o–dem–knout,“ snažím se gestikulací naznačit naši situaci babce s černými předními zuby, která sedí na židli u vchodu do autobusového nádraží. Nechápe. Gesty nás odhání pryč a kříží si ruce na prsou na znamení, že tady už je zavřeno. David navrhuje jít do hotelu a zítra se sem vrátit. Logické, praktické a ryze mužské řešení. Já se ale nechci vzdát svých krémíčků, čistého trička a spoďárů jen tak, bez boje. Navíc představa zatuchlých, možná loni v létě vypraných hotelových dek, mě motivuje k získání vlastního spacáku. A protože trpělivost, i v Číně růže přináší, po asi desetiminutovém divadýlku, při kterém neustále máchám rukama a prosím o odemčení, dostávám od černozubé ženy dobré znamení. Ukazuje na svůj mobil a pak rukama naznačuje pohyb připomínající jízdu na kole. Netuším, co přesně mi tím naznačuje, ale z jejího výrazu je jasné, že se rozhodla nám pomoct. Je to evidentně žena světa znalá a dobře rozpoznala mou beraní urputnost. Nemůžu za to, prostě jsem se tak narodila. Žena někam telefonuje a hurónsky se u toho směje. Po chvíli přijíždí na kole jiná žena, bezzubá úplně. Při odemykání se směje tak srdečně, že její holé dásně probouzí z netečnosti i Davida a zvědavě jí čumí do pusy. Začínám se řehtat taky. David už nečumí jenom na babky, ale taky na mě. Zřejmě si myslí, že jsem se kvůli batohu zbláznila. No a? Hlavně, že mám tenhle zatrolený den za sebou a dokonce s úsměvem na rtu.

Předchozí díl: Čína, den 3. – Velká čínská zeď

Následující díl: Čína, den 5. – jeskyně Yungang

Tento článek je ukázkou z knihy ČÍNOU NAHORU I DOLŮ, kterou můžete zakoupit na odkazu: Nakladatelství Pointa