Čína, den 5. – Jeskyně Yungang

Cestopis psaný na oprátce, kterou jsem si nevědomky sama omotala kolem krku, když jsem vyrazila do světa s cizím mužem uloveným na cestovatelské seznamce. Kvůli jeho podivné dezorientaci, která je o to podivnější, že je založená na neustálém civění do GPSky mu od čtvrtého dne cesty neřeknu jinak než Mistr GPS. Dnes uvidíme jeskyně Yungang.

Článek je ukázkou z knihy Čínou nahoru i dolů

Moc jsem toho nenaspala, neustálé troubení a rachot aut z ulice byli ohlušující i v noci. Že se klaksony nezastaví během dne, kdy se řidiči snaží prodrat přecpanými ulicemi, celkem chápu. Na zdejším hlučném provozu je mi navíc sympatické, že troubení tady neznamená naše agresivní: „Uhni, ty debile!“, ale mírumilovné: „Pozor, já tudy jedu taky.“ Proč ale troubí i v noci? V noci se přece spí. Evidentně ne v přelidněné Číně.

Celkově je místní provoz pro Evropana naprosto nepochopitelný a chaotický. V Číně nezablokuje celou křižovatku jen jeden nedočkavec, jak se to často děje v Čechách, ale rovnou všichni najednou. Zásadní rozdíl je ale v tom, že se celá masa vozů a motorek s neustálým troubením a poskakováním i přesto pohybuje kupředu. Trochu však Číňany podezírám, že občas musí udělat drobný ústupek v podobě změny trasy. Když do křižovatky najede zhruba 15 aut a 20 motocyklů najednou (a to skutečně nepřeháním), tak přece není možné, aby se všichni rozjeli do předem zamýšleného směru. Myslím, že když chce například pan Chung jet na návštěvu k tetičce Jin, ke které by musel zahnout doprava, ale provoz se ten den žene spíš doleva, raději navštíví bratrance Ťing, který žije směrem vlevo. Přijde mi to jako jediné rozumné vysvětlení.
Náš směr je ale jasně určený – tím hůř pro nás! Na námi již dobře známém autobusovém nádraží nás bezzubým úsměvem vítá včerejší zachránkyně. Hned se cítím líp, když tady mám kamošku. Ani dneska se neobejde návštěva jeskyní Yungang bez komplikací. Autobus jede údajně až ve 12 hodin, čemuž se mi nechce věřit, protože včera odpoledne jezdil každou půlhodinu. Sice jen dokola po městě, ale jezdil. I když jsem k Mistru GPS otočená zády, cítím jeho vítězný úsměv nad tím, že znovu pojedeme taxíkem. Stejně ho podezírám, že tady byl v noci orodovat za změnu jízdního řádu.

Cesta trvá tři čtvrtě hodiny jízdy příšerným makadamem. Udivuje mě, že by takhle hrozná silnice měla vést k velké turistické atrakci, kterou jeskyně Yungang bezesporu jsou. Moje paranoia vůči čínským taxíkářům narůstá. Odveze nás někam do lesíka, tam nás zamorduje, okrade, nakrájí do guláše a večer slavnostně sní s celou rodinou.
„ Ca—ves—Yun—gang,“ snažím se upřesnit cíl naší cesty.
„Yeeeeeees,“ zubí se taxíkář a zastavuje uprostřed staveniště, pakuje nás ven z auta a chce 34 juanů. Ukazuje směrem k velké hromadě hlíny, vedle které stojí dva stavební jeřáby a naznačuje, ať už jdeme. Je zřejmé, že se nás chce rychle zbavit. Nevěřícně kroutím hlavou. Kde nás to, sakra, vyložil? Rozladěná, ale šťastná, že ze mě nebude guláš, se nehodlám zabývat reklamací a veškeré síly hodlám vynaložit na zjištění naší polohy, abychom se dokázali vrátit zpátky do města. GPS v Davidově batohu mi v tom zřejmě nepomůže.

 Křivdila jsem mu! Taxikáři, ne Mistru GPS. Za hromadou hlíny je parkoviště autobusů a taxíků. U vjezdu na parkoviště musí každý zaplatit poplatek, takže taxikář neměl jednoduše licenci (nebo nějaké oficiální povolení, kterých je Čína plná) a nemohl sem vjet. O dalších asi 500 metrů dál je skutečně vstup do jeskynního komplexu. V duchu se omlouvám taxíkáři a těším se na velkolepý zážitek. K mému údivu mi prohlídka jeskyní trvá jen hodinu a žádný mimořádně nadpozemský zážitek si neodnáším. O jeskyních se nedá vůbec mluvit. Ve skále jsou vytesané něco jako malé chlívky (Buddha promine) a v nich umístěné sochy Buddhů. Do většiny z nich se nedá ani vstoupit, protože jsou opatřené zábradlím, přes které se turisté natahují a snaží se vyfotografovat snad všechny sochy Buddhů, co tu jsou (údajně 50 000). Turistů je tu jen o několik desítek méně.

 Zase se mi potvrdilo, že očekávat cokoliv je hloupost, která často vede ke zklamání. Představa mystického spoře osvětleného místa s tisíci klidně sedícími sochami Buddhů se nenaplnila. Kdybych zůstala bez jakýchkoliv očekávání, dost možná by se mi jeskyně líbily o moc víc. Štěstím v neštěstí je, že se blíží poledne, kdy se všichni normální turisté uchylují do stínu, odpočívají a obědvají. Teplota na sluníčku atakuje čtyřicítku a po prostoru před chlívky s Buddhy se potuluje jen pár bláznů. Mezi nimi i já, téměř vařená, ale bez strkanic a šťouchanců. Mistr GPS se opět odpojil a mám tak zase chvilku prožít si výlet po svém.
„Can I take a photo with you?“ oslovuje mě mladá Číňanka.
„Ofcourse, no problem.“
Nechápu sice, proč se chce se mnou fotit, ale když jí to udělá radost, proč ne. Všichni Číňané na znamení toho, že jsou skutečně šťastní, ukazují vedle obrovského úsměvu i symbol havlovského véčka. Já se jenom culím. O společnou fotku mě žádají další a další čínští turisté. Připadám si jako slavná filmová hvězda. Chvíli se tím bavím, ale po půl hodině neustálých žádostí o fotku mě to začíná otravovat. Nechci být ale nezdvořilá. Snad jim připomínám nějakou hollywoodskou hvězdu.
Mistru GPS trvá prohlídka jeskyní o necelou hodinku déle než mně. Obklopena davem mých fanoušků na něj čekám pod nevelkou dřevěnou stříškou, která mě alespoň trošku chrání před úmorným sluncem. Přichází se stejnou zkušeností.
„To bys nevěřila, co se mi stalo. Všichni si mě chtěli fotit.“
Takže nevypadám jako filmová hvězda. Jsem prostě jenom bílá.

 Večer si v Datongu dáváme první opravdu dobré jídlo. Zatím mě žádný podnik nepřesvědčil o pověstné čínské kuchyni, kterou v Čechách miluju. Česká čína nemá zřejmě s čínskou čínou nic společného. Všechno tu chutná stejně. Mám pocit, že síla sójové omáčky moje chuťové pohárky doslova rozleptává a vlákna tuhého masa vyplňují mezizubní prostory ještě dlouho po jídle. Zeleniny je málo a jenom kvůli dobré rýži jsem se nemusela trmácet 8 000 km.
Dneska si ale jídlo poprvé skutečně vychutnávám. Konečně zavádíme čínskou tradici v posílání si jídla na otáčecím kulatém stole a ochutnáváme od všeho kousek. Restauratérka je kromě exotické návštěvy (široko daleko jsme jediní běloši) nadšená i naším Lonely Planet, který obsahuje slovníček čínských jídel přeložený do angličtiny. Chce mi knihu vzít z ruky. Váhám. Ani peníze nejsou tak důležité, jako právě průvodce. Jsou v něm názvy měst a potřebné fráze uvedené v čínských znacích, které každou chvíli někomu ukazujeme. Jak bychom bez něj koupili lístky na autobus, nebo na vlak? Moje šermování rukama je v těchhle případech k ničemu. Gestikulace servírky může ale zrovna tak, jako dej mi to, znamenat i půjč mi to. A tak jí našeho průvodce podávám odhodlaná ho dostat zpátky stůj co stůj. Její široký úsměv mě ubezpečuje, že jde o dobrou ženu a knihu mi za chvilku vrátí. Sedá k vedlejšímu stolu, vytahuje meny a začíná k čínským znakům připisovat krkolomnou latinkou anglické překlady. No vida, kdyby tu před námi byl nějaký jiný turista s Lonely Planet, dneska bychom možná věděli dopředu, jestli si objednáváme vepřové v ústřicové omáčce nebo pekingskou kachnu. Zatím se totiž náš výběr jídel omezuje jen na zabodnutí prstu někam do jídelníčku a doufání, že nepřinesou tříposchoďový dort. Všechny znaky nám připadají úplně stejné, a dohledávat v průvodci, co který znamená, je čirá marnost.

Lonely Planet nám byl v pořádku vrácený se závdavkem teplé čínské kořalky a obdivným pokyvováním hlavy. Protože je Mistr GPS zapřisáhlý abstinent, slupnu oba pohárky a získám tím další obdivné pohledy, tentokrát i od okolo sedících hostů. Nákup zásob na noční cestu vlakem se mi tím lehce zamlží, ale o to lépe na úzkém lehátku usínám. Asijské vlaky mají většinou čtyři kategorie: soft sleep – čtyři pohodlná lehátka v kupé, hard sleep – šest nepohodlných lehátek v kupé, soft seat – polstrovaná křesla a hard seat – dřevěné lavice. Cena se samozřejmě snižuje od prvně jmenovaného až po nejlevnější lavice. Pro první noční jízdu dáváme přednost nepohodlnému ležení před pohodlným sezením. Cesta z Datongu do Xi´anu trvá 15 hodin a uondána zážitky i alkoholem usínám jako dudek.

Předchozí díl: Čína, den 4. – nástrahy Datongu

Následující díl: Čína, den 6. – Xi´an a Terakotová armáda

Tento článek je ukázkou z knihy ČÍNOU NAHORU I DOLŮ, kterou můžete zakoupit na odkazu: Nakladatelství Pointa