Cestopis psaný na oprátce, kterou jsem si nevědomky sama omotala kolem krku, když jsem vyrazila do světa s cizím mužem uloveným na cestovatelské seznamce. Kvůli jeho podivné dezorientaci, která je o to podivnější, že je založená na neustálém civění do GPSky mu od čtvrtého dne cesty neřeknu jinak než Mistr GPS. Dnes nás čeká pohoří Hua Shan.
Článek je ukázkou z knihy Čínou nahoru i dolů
Ráno vstávám v poměrně dobrém rozmaru a na obligátní otázku: „Tak co?“ odpovídám rozverně: „Tak nic.“ Ještě jsem chtěla dodat: „Tak slez“, ale vtípek zavrhuju dřív, než ho vyslovím. Nechce se mi nic vysvětlovat a už vůbec ne hloupé vtipy. Autobus do Hua Shanu odjíždí v 11:45 z autobusáku, který už známe, a tak si můžeme dovolit vyrazit na poslední chvíli. Volné dopoledne trávíme ve městě. Já chodím pěšky a Mistr GPS jezdí po památkách taxíkem. V klidu obcházím městské hradby a hledám místo, kde by se na ně dalo vylézt. I když Lonely Planet tvrdí, že to jde, mně zůstalo schodiště nahoru utajené. S mírnými nezdary v hledání čehokoliv jsem poměrně smířená a tak výstup na hradby vzdávám a rozhoduju se pro návštěvu Velké pagody divoké husy, kam chci jet autobusem.
Chvíli bezradně bloumám po autobusáku a hledám bus č. 41. Najednou se ke mně přidává bodrý čínský chlapík a snaží se mi pomoct. Marně mu vysvětluju, kam se potřebuju dostat. Zachraňuje mě až Lonely Planet, ve kterém je jméno pagody v čínských znacích a milému Číňanovi se rozsvítí oči i úsměv a už mě postrkuje před sebou. Jak mě tak pořád postrkuje, uvědomuju si, že opouštíme autobusové nádraží a ulici přilehlou k našemu ubytování. Rychle si kontroluju, jestli mám s sebou vizitku hotelu, protože ztratit se v místních ulicích a nevědět jméno hotelu, znamená jediné. Velký problém! V takové chvíli totiž nastupuje varianta taxík a vysvětlit taxikáři, kde bydlím, bez možnosti mu to jednoduše ukázat na vizitce, by dokázal jedině Chuck Norris. Vizitku mám, takže jsem v klidu a kráčím kamsi po boku čínského dobrodince. Celou cestu pořád mele. Přijde mi to legrační, protože v jednu chvíli mi něco vysvětluje s takovým zanícením, jako by svému nejlepšímu kamarádovi vykládal, že ho podvádí žena a děti propadají ze všech předmětů. Ale dost možná vykládá úplně něco jiného anebo si prostě jen potřebuje ulevit a je mu jasné, že já jeho trable po městě neroznesu. Vlastně proč ne – taky mu svěřuju své trápení. Stěžuju si na Mistra GPS, ale nijak zvlášť se mi neulevuje. Po chvíli absurdního rozhovoru zjišťuju, že vůbec nikam nejdeme a nehledáme autobus k pagodě, ale sedíme na lavičce. Když už si tak pěkně povídáme, radím se s ním i o cestě do Tibetu, která mi pořád trochu straší v hlavě, i když zásadní rozhodnutí už padlo. Myslím, že se mnou souhlasí. Je přinejmenším zvláštní, že s tímhle chlapíkem mluvícím nesrozumitelnou hatmatilkou si rozumím líp, než s Mistrem GPS. Co jsou ale slova oproti souznění duší. Vypadá to, že mám dalšího čínského kámoše. Pagodu jsem neviděla!
V 11:30 jsme usazeni v autobuse do Huá Shanu a opět nás překvapují hned dvě věci:
1) Autobus měl odjíždět v 11:45 hod, jenže ještě v půl jedné sedíme znuděně v busíku, který pořád stojí na nádraží. Dokonce ani nekorzuje po městě, aby nabral další pasažéry. 2) Další podivnou věcí je cena. Za dopravu k 120 km vzdálenému granitovému pohoří si účtují 55 juanů. To je ve srovnání s ostatní dopravou hodně předražené. Ale o úchvatnosti Huá Shanu jsem četla nejeden článek, a tak cenu za dopravu přisuzuju atraktivnosti cíle. Záhada číslo jedna se rozluští kolem jedné hodiny, kdy už začínám být dost nervózní. V momentě, kdy se zaplňují poslední sedadla, autobus vyjíždí. Konečně. Čekání na další a další cestující mě začíná pěkně pít krev, ale co se dá dělat. Příště musím řidiči poradit, že korzování městem a halekání ze dveří jméno cílové destinace, je daleko efektivnější metoda, jak nabrat rychle cestující. Alespoň, že jsme tentokrát čekali jen na zaplnění sedadel a ne na naplnění objemu celého autobusu.
Po zhruba tříhodinové cestě ucpanou dálnicí dorážíme do městečka Huáshan a rozklíčováváme i záhadu číslo dvě – cenu. Hned z autobusu nás ženou do restaurace, kde je připraveno občerstvení a průvodce s praporkem, který začíná cosi vykládat – čínsky. Jsme tu jediní běloši a začínáme chápat, že jsme naletěli a nekoupili si jen lístek na autobus, ale celý zájezd. Jakoukoliv diskusi o vrácení části peněz vzdáváme a rovnou prcháme z restaurace pryč. Je lehce po čtvrté hodině odpoledne a začínám se obávat, že výstup na vrchol, kde chceme přenocovat, dneska nestihneme. Již zmíněné články, které jsem o pohoří Huá Shanu četla, byly totiž vždycky doplněné bohatou fotogalerií, ze které bylo zřejmé, že zdolání některých částí cesty hraničí s čirým bláznovstvím – žebříky, lana, prkenné lávky – a to všechno s pohledem do hloubky zhruba jednoho kilometru. Kdo by neodolal, že? Zvlášť když mám panický strach z výšek. Ale proto jsem mimo jiné tady, abych překonávala sebe samu. Potmě ale rozhodně nikam nelezu! Mistr GPS je, bohužel, jiného názoru.
O pohoří Huá Shanu jsem našla mnoho zajímavých informací, které se ovšem jedna od druhé značně liší. Už samotný název Huá Shan, podle některých zdrojů znamená Zelený drak, podle jiných Květinová hora. Osobně se přikláním spíš k drakovi, protože mi zatím trochu nahání hrůzu. Pohoří má pět vrcholů z nichž nejvyšší je South Peak (Nán Feng) 2160m n. m.. V bílých skalách je umístěno několik taoistických chrámu, ke kterým se snaží dostat tisíce věřících i nevěřících. Cestu jim znepříjemňují příkré skály, které v úzkých průrvách schovávají vytesané schodiště. Zdolat tisíce strmých schodů není nic lehkého. Řadu let tak byly vrcholy Huá Shanu odměnou jen pro odvážné. Dneska je cesta na North Peak (1615m n. m.) usnadněná lanovkou a příliv turistů roste. Proto je nejrozumnější vyrazit nahoru v odpoledních hodinách, kdy většina lidí sjíždí z vrcholu lanovkou a užít si tak krásu zapadajícího slunce v osamění hor. Alespoň tak jsem to četla. Nahoru vyrážíme chvíli před pátou hodinou hned potom, co si v zatuchlé restauraci dáváme podivné cosi k pozdnímu obědu. Že jsme radši nevyužili služeb předplaceného zájezdu. Čeká nás převýšení 1100 m. Ufff…
Výstup na Severní vrchol posvátného pohoří ve výšce 1615m n. m., je dlouhý asi 6 km. Začátek trasy vede po pohodlném lesním chodníčku. Jediná nepříjemnost začátku pochodu se začíná ozývat v mé břišní dutině. Podivné cosi chce ven. A to bezodkladně. Jenže kam s tím? Všude okolo chodníku je neprostupná džungle plná všelijaké havěti, do které se mi nechce vystrkovat svůj městský zadek. Potím se a stoupám výš. Nerada bych se ale do náhradních kalhot převlékala hned na začátku cesty, obzvlášť když to je to jediné, co spolu se svými krémíčky a čelovkou táhnu na vrchol. U několika stánků s jídlem se pantomimou, kterou už mám vypilovanou do podoby, že by se za ní nemusel stydět ani mistr Čejka, ptám na WC. Číňan ukazuje kamsi za velký strom a zubí se na mě. Odhazuji batoh a spěchám za houští, kam vede úzká cestička. Na konci vyšlapané pěšiny ale nestojí kadibudka, jak jsem si i podle zápachu myslela. Místo vysněné latríny na mě čeká, promiňte mi ten výraz, hromada hoven rovnoměrně rozvrstvená na plácku 5 x 5 metrů. Není ale čas na hrdinství a tak na okraj přispívám svojí troškou do mlýna a s úlevou se vracím zpátky. U chodníku už čeká usměvavý Číňan a natahuje ke mně ruku.
„Fuj, za tohle chceš peníze?“ rychle pryč.
Ve střevech lehko, zato duši se výrazně přitížilo. Po hodině příjemného pochodu se před námi zvedá skalní stěna, do které jsou vytesané něco jako schůdky. Vzhledem k tomu, jak je stěna kolmá, vypadá schodiště spíš jako podivný kamenný žebřík po okrajích jištěný řetězy.
„Tohle nedám! Stejně je už pozdě. Vrátím se, dokud je světlo. Ráno vyjedu lanovkou.“
„ Dyť to nic neni. Drž se řetězů, koukej před sebe a šlapej nahoru. Půjdu za tebou a budu tě jistit.“
„Ne, fakt se bojím. Sorry, to nepůjde!“
„Jen lez, lez!“ tenhle jinak zmatený a roztržitý cestovatel, mi najednou připadá jako nejodvážnější horský vůdce a kupodivu začínám stoupat vzhůru do skal. Adrenalin ve mně dělá divy a naprosto převrací všechny dosavadní postoje k Mistru GPS (nebojte, neskončí to láskou na celý život). Funím jako parní lokomotiva a zvedám nohy jednu po druhé v pravidelném rytmu. Řetězy svírám v rukách, jako bych je chtěla rozmačkat a občasnými dotazy se ujišťuju, že je David za mnou (vážně jsem řekla David?). Ohlédnout se neodvažuju. Vůbec neslyším jeho dech a trochu mě to znervózňuje. Přece není možné, aby taky nefuněl.
Po zdolání zhruba tří set metrového převýšení je před námi malý chrám usazený do skalní prolákliny. Chvíli odpočíváme a já se konečně odvažuju podívat dolů. Nádhera! Úzká soutěska sevřená bílými skalami dokonale nasvícená dlouhým světlem právě zapadajícího slunce. Jenže právě zapadající slunce mě vytrhuje z dech beroucí podívané a vrací zpátky do reality. Musíme dál. Nahoru to je ještě pěkný kus cesty a za hodinku bude tma. Trošku mě uklidňuje pohled do jedné místnosti chrámu, kde je vidět několik postelí. Když bude nejhůř, přespím tady a nahoru dolezu ráno. Jen jestli bych to bez podpory Davida dokázala? Jeho odhodlání vylézt nahoru už dneska je očividné. Pod vidinou východu slunce nad všemi pěti vrcholy Huá Shanu se mu vlastně ani nedivím a vyškrabuju poslední zbytky psychických i fyzických sil, abych to dokázala taky.
Cestou nahoru potkáváme dvojici čínských turistů, kteří sestupují dolů. Vyhnout se v úzkém prostoru schodiště není snadné, ale člověk je tvor přizpůsobivý a zvykne si snad na všechno. I já si trochu zvykám na kolmou stěnu pod nohama a rozechvěle se pouštím jednou rukou řetězů, abych je nechala projít. Všímám si rukavic, které mají v tom strašném vedru na rukách. Podivínství Číňanů mě už přestalo překvapovat, nevěnuju tomu větší pozornost. Důležité je, že po skoro čtyřhodinovém stoupání jsme konečně na vrcholu. A je to nádherný pocit. Už i proto že konečně vím, že můj parťák je přece jen schopný se pro něco alespoň malinko nadchnout. Ba co víc, povzbudit i mě.
Až tady, na skalnatém vrcholku si uvědomuju, jak nezdolná musela být snaha lidí, kteří do skal vytesali tisíce schodů a ještě dokázali na jednotlivých vrcholcích postavit chrámy a ubytovny. Jen samotný výstup je namáhavý a to nemluvím o tunách materiálu, které sem museli kvůli stavbám vynosit. Ubytování je sice prosté, ale nádherný výhled vynahrazuje absenci veškerého pohodlí. Zcela neočekávaně mě zastihuje menstruace, což není v ubytování bez vody a záchodu žádná výhra. Ona to vlastně není na cestách výhra nikdy. Lavor studené vody, který jsem získala od pana domácího, mi ke štěstí stačí. Voda je potřeba už kvůli černým rukám, které svou barvu získaly nepochybně křečovitým svíráním řetězů cestou nahoru. Už chápu význam rukavic.
V noci mě probouzí bolest břicha a nutkavý pocit vyrazit na záchod. Těžko říct, jestli bolest způsobuje menstruace nebo další čínská pochoutka, kterou jsem si dala k večeři. Každopádně to vypadá, že cesta na záchod je nevyhnutelná. Nasazuju čelovku a vydávám se na toaletu vzdálenou asi padesát metrů od ubytovny. Cesta vede, jak jinak než po schodech. V prvním momentě, kdy opouštím ubytovnu, mi učaruje temný klid celého pohoří. Jen v dálce jsou vidět malá světýlka dalších ubytoven rozesetých po zbylých čtyřech vrcholech. Sedám si na schody a v naprostém tichu sleduju černotou zahalenou krásu hor. Ticho, tma, samota – kupodivu nic z toho mi nenahání strach jako obvykle. Některá místa jsou čarovná. Nevím přesně, jak dlouho tu sedím, když mě z nočního rozjímání vytrhne bolest břicha. Schůdky k záchodu se stáčí až na druhou stranu skály a tady na mě čeká další překvapení. Horami se táhne nekonečný had světel a podivné ševelení. Neuvěřitelné. Okamžitě se mi vybavuje scéna z filmu Vikingové, kdy dlouhý had jezdců s pochodněmi projíždí krajinou a přináší zkázu. Přestože jsem velký strašpytel, ani tohle ve mně nevzbuzuje strach. Vzhledem k posvátné atmosféře místa, to snad ani nejde. Nevím sice, co světélkující had znamená, ale zítra to určitě zjistím. Kupodivu úplně klidná si po vykonání potřeby jdu zase lehnout a okamžitě usínám.
Předchozí díl: Čína, den 6. – Xi´an a Terakotová armáda
Následující díl: Čína, den 8. – nejnebezpečnější stezka světa
Tento článek je ukázkou z knihy ČÍNOU NAHORU I DOLŮ, kterou můžete zakoupit na odkazu: Nakladatelství Pointa
Napsat komentář
Chcete se přidat do diskuze?Neváhejte přispět.