Co všechno je možné vidět za 42 dní v Číně

PEKING – z památek hlavního města jsem viděla jenom Zakázané město a přestože je turisty hodně navštěvované, celý areál je natolik rozlehlý, že si jeho prohlídku může užít i skutečný misantrop (více v článku: Zakázané město)

DATONG, jeskyně Yungang – Daton je ošklivé, zaprášené, přelidněné město a jeho návštěva stojí za to jenom tehdy, pokud chcete vidět jeskyně Yungang ležící zhruba 15km západně odtud; jejich návštěvou jsem nebyla nijak extra nadšená, ale když už jsem jela kolem, jsem ráda, že jsem se tu stavěla (více v článcích: Nástrahy Datongu, Jeskyně Yungang)

XI´AN – hlavní město provincie Šen-si má celkem příjemné široké bulváry a nepůsobí tolik přecpaně a špinavě jako ostatní čínská města, jde o jedno z nejstarších měst v celé Číně a je tu k vidění celá řada historických budov; navštěvované je hlavně kvůli nedaleké Terakotové armádě, kterou si nenechá ujít snad žádný milovník historie (více v článku: Xi´an a Terakotová armáda)

HUÁ SHAN – nádherné pohoří tvořené převážně bílými skálami s posvátnou atmosférou a strmými stěnami padajícími do hlubin; Huá Shan mě nadchl i vyděsil; schodiště, pěšiny a prkenné lávky exponované vysoko ve skalách nedoporučuju nikomu, kdo má strach z výšek; na jeden z pěti vrcholů vede lanovka a je možné v horách i přespat (více v článcích: Krása i nebezpečí pohoří Huá Shan, Nejnebezpečnější stezka světa)

TIBET – autonomní oblast Čínské lidové republiky, kde mě nadchly hory, lidé, kultura a náboženství, a naopak vyděsili všudypřítomní ozbrojení vojáci a čínský vliv likvidující mírumilovnou tibetskou kulturu a náboženství; do Lhasy jsem přijela vlakem z Xi´anu a každému, kdo nespěchá tuto téměř dvou denní cestu vlakem po vysokohorské železnici vřele doporučuju; po Tibetu jsem se mohla pohybovat jen po předem dané trase pod dohledem průvodce (pravidlo pro pobyt turistů se často mění) (více v článku: Vlakem do nebe)

LHASA (Tibet) – je nejen hlavní město Tibetské autonomní oblasti, ale i tradiční centrum tibetského buddhismu; staré náměstí Barkhor a jeho okolí si stále drží tibetskou duchovní atmosféru; zbytek města, bohužel, z velké části podlehl čínskému vlivu; za návštěvu určitě stojí bývalé sídlo dalajlámů Palác Potála nebo chrám Džokhang; nenechala jsme si ujít ani kláštery Drepung a Sera, které jsou kousek za Lhasou a vyprávějí smutnou tibetskou historii (více v článku: Zklamání ve Lhase)

JEZERO YAMDROK-TSO (Tibet) – jedno z několika posvátných jezer Tibetu ve výšce 4 490m n. m. ; často bývá zahalené mlhou, ale když schované není, vypadá fantasticky; na březích postávají místní lidé s barevně nastrojenými jaky, kteří čekají na turisty lačné po fotografiích s něčím tradičním (více v článku: Přežiju Tibet?)

SHIGATSE (Tibet) – druhé největší město Tibetu leží asi 280 km jihozápadně od Lhasy; místní klášter Tashilhunpo je tradičním sídlem Panchen Lamy; měla jsem velké štěstí na průvodkyni, která vyprávěla například o Gelupě, jedné ze čtyř škol tibetského buddhismu; svým vyprávěním mě doslova vtáhla do dob dávno minulých, kdy Shigatse soupeřilo se Lhasou o získání moci nad Tibetem; snad i díky ní ve mně klášter nechal hluboký zážitek (více v článku: Přežiju Tibet?)

ÉMÉI SHÁN – zpátky do Číny k posvátné hoře Éméi Shán jsem se dostala rychlým přeletem ze Lhasy do Chéngdu, odkud je vzdálená asi 130km; v roce 1996 byla zapsaná na Seznam světového přírodního dědictví UNESCO; po nekonečném schodišti se dá vystoupat až na její vrchol v 3099m n. m.; cestou nahoru je několik klášterů, v některých se dá dokonce přespat; mně cesta trvala dva dny a i když lilo jako z konve, šla bych do toho s radostí znova (víc v článku: Posvátná hora Emei Shan)

SHILIN (kamenný les) – zhruba 100 km od města Kunming leží další z turistických atrakcí a tentokrát slovo atrakce používám zcela záměrně, protože je tu lidí, jak na… Matějské pouti a cena za vstup je taky astronomická (cca 600 Kč); kamenný les je shluk vápencových věží na rozloze 80 hektarů; většina turistů (převážně Japonci a Číňané) se nevydávají od hlavního vstupu moc daleko, takže na odlehlejších cestičkách se dá najít i pár liduprostých zákoutí s krásnými kamennými útvary

DALÍ – příjezd do Dalí může cestovatele snadno zmást; zhruba 20km od Dalí leží totiž Dalí City a většina dopravců vysadí turisty často právě tady; stalo se to i mně a zmateně jsem pak hledala to skutečné a krásné Dalí (Dalí City je totiž dost ošklivé); tradiční dřevěné domky a úzké kamenné uličky s drobnými dílnami místních kumštýřů v historickém Dalí mě nadchly; když jsem vyrazila do kopce za město, ze kterého je vidět jezero Erhai, zamilovala jsem se úplně

LIJIANG – jestliže píšu, že jsem se zamilovala do Dalí, tak nevím, co napsat k Lijiangu – staré město je prostě kouzelné; tradiční architektura kmene Naxi zdobená červenými lampiony je jako z pohádky; kamenné chodníky lemují vodní kanály a klapací mlýny dotváří krásu Lijiangu (díky této kráse však plného turistů); v roce 1997 bylo staré město zapsané na seznam Světového kulturního dědictví UNESCO

SOUTĚZKA SKÁKAJÍCÍHO TYGRA – jeden z nejhezčích treků, které jsem kdy absolvovala; celý výlet, včetně dopravy z Lijiangu a zpět zabere 2 až 3 dny (záleží, jak jste rychlí a jestli jedete publik busem nebo taxíkem); soutěska je dlouhá zhruba 15 km a v některých místech se okolní hory, svírající řeku Jinshu, tyčí do výšky více než 3 700 m a vytváří tím jeden z nejhlubších a nejpůsobivějších kaňonů světa

GUILIN – v okolí Guilinu se začíná krajina měnit, ze země se tyčí nejrůznější tvary krasových kopců a s množstvím přírodních krás přibývá geometrickou řadou i množství turistů; fotogenické scenérie řeky Li jsem si užila nejen při pohledu z okolních kopců, ale i během plavby po ní

YANGSHUO – do Yangshuo jsem z Guilinu dorazila stylově, na voru; samotné městečko mě ničím nenadchlo, ale jeho okolí je fascinující; zelení porostlé homole jsou rozházené všude kolem a vytváří až mimozemský ráz krajiny (mě to alespoň tak připadalo); okolí Yangshuo je skvělé pro pěší turistiku, jízdu na kole, na motorce, na voru nebo kajaku

HONG KONG – v jedné z nejhustěji obydlených oblastí světa jsem si vyzkoušela žít na dvou čtverečních metrech, ztratit se v nadzemních tunelech pro chodce, koukat na noční světelnou show s plechovkou piva v ruce, usmlouvat cenu jídla v restauraci, věřit sympatickým Indům, pořídit si selfie foto na Victoria Peak a všechno to stálo za to!

Související články najdete v kategorii: Destinace, Čína